Autorom práce je Mgr. Lukáš Hurt, prekladateľ, historik a redaktor českého združenia Legalizace.cz. Text pôvodne vznikol ako diplomová práca na katedre anglistiky a amerikanistiky na Filozofickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci v r. 2012 pod názvom „Socioekonomické příčiny a důsledky prohibice konopí ve Spojených státech amerických“.

Současný přístup k prohibici konopí ve Spojených státech

V poslední kapitole této práce provedu analýzu současné společenské situace ve Spojených státech, která bude vycházet z předchozího popisu určujících faktorů prohibice konopí v oblasti legislativy, lékařského využití a ekonomiky (zemědělské výroby a průmyslového zpracování). Všechny tyto oblasti se v určitých aspektech prolnou a spustí významnou změnu myšlenkového paradigmatu, o které budu na závěr diskutovat.

Na konkrétních příkladech uvedu do kontrastu liberální a konzervativní přístup k problematice a zmíním do jaké míry tyto přístupy ovlivňují životy a základní svobody všech Američanů. Bude dokázáno, že určité zákony a společenské normy, které vycházejí z nepravdivých informací a diskriminačních předsudků, svou existencí pouze omezují občanská práva a již dlouhé desítky let paralyzují celou společnost.

Proti této federální politice se v poslední dekádě zvedá vlna odporu ve stále větším počtu států, které odmítají nespravedlivé a škodlivé zákony. Prvním významným průlomem byla legalizace lékařské marihuany pro chronicky a smrtelně nemocné v Kalifornii, kde byl v roce 1996 schválen v referendu návrh známý jako Proposition 215. Ke konci roku 2012 bylo využití konopí pro léčebné účely legální celkem v osmnácti státech a v hlavním městě Washingtonu. Dne 6. listopadu 2012 došlo dokonce k historicky významné, naprosto bezprecedentní situaci, kdy ve státech Colorado a Washington zvítězily v referendu s výrazným náskokem návrhy na legalizaci marihuany pro rekreační účely, čímž se tyto dva státy americké Unie staly nejliberálnějšími na světě (i ve vyhlášeném konopném ráji Holandsku je oficiálně zakázána produkce a prodej sušené marihuany nad pět gramů). Takové zásadní společenské změny by Ronalda Reagana a jeho předchůdce zcela jistě nepotěšily, nicméně ukazují na návrat jednání podle jednoduchého principu, který se nazývá zdravým rozumem (ostatně již citovaný anglický výraz common sense z názvu díla Thomase Painea implikuje, že je jím nadána každá lidská bytost).

Dnes je již zřejmé, že k významné změně vnímání konopí v očích většiny Američanů nemohlo dojít dříve než v průběhu devadesátých let minulého století – až za výrazného přispění rozvoje informačních technologií, díky kterým se podařilo odhalit lži vládních činitelů v průběhu celého dvacátého století a znovuobjevit všestranný léčebný i zpracovatelský potenciál rostliny. Ostatně i tato práce z velké míry čerpá právě z dokumentů a primárních pramenů, které se dostaly do rukou široké veřejnosti až v nedávné době – a nebylo to díky touze politických představitelů po odhalování pravdy, ale pouze díky nezávislým badatelům a investigativní novinářům veřejně prezentujícím své nálezy nejen v knižní formě, ale i na internetových stránkách a sociálních sítích. Nyní se na tyto nové informace, které zásadně mění tvář Spojených států na počátku jednadvacátého století, podívám konkrétněji.

 

Konopí znovu začíná léčit Ameriku

Legislativa federální vlády po roce 1990 se v oblasti drogové politiky od přijetí zásadních zákonů Reaganovy administrativy nijak zvlášť neměnila. Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, výdaje na boj proti drogám rostly každým rokem až do závratných výšin – stejně jako počet uvězněných (převážně barevných) Američanů. Uživatelů drog přesto neubývalo, represe převládala nad prevencí, Mexiko vyváželo stále více marihuany pro uspokojení neustále stoupající poptávky na americkém trhu a převratné objevy evropských vědců byly příslušnými federálními institucemi záměrně přehlíženy a zpochybňovány. Tyto objevy byly pro budoucí společenský, ekonomický a legislativní vývoj v liberálnějších státech Unie natolik zásadní a důležité, že považuji jejich stručný popis za nutný. Michael J. Bostwick k tomu uvádí následující:

Moderní vědecký výzkum konopí odstartoval izolováním a popisem struktury THC v roce 1964. Nicméně až v roce 1990 byl [v lidském těle] objeven receptor CB1, na který se THC váže. Následně byl v roce 1992 izolován a pojmenován endogenní ligand anandamid, který se přirozeně vyskytuje v lidském těle a stejně jako THC se váže na CB1 receptory. Poté byl také objeven další kanabinoidní receptor CB2. Zjistilo se, že tyto dva receptory mají zásadní roli při fungování endokanabinoidního systému, který se nachází v celém lidském těle a reguluje fyziologické procesy nejen centrálního nervového systému, ale také autonomní nervové soustavy, imunitního systému, trávicího traktu, rozmnožovací a oběhové soustavy.

Na objevení anandamidu měl výrazný podíl i český odborník a dnes celosvětově uznávaný chemik Lumír Ondřej Hanuš, který se konopí věnuje již od šedesátých let, kdy pracoval na Univerzitě Palackého v Olomouci a rozvíjel tamější bádání legend české vědy – profesora Jana Kabelíka, Zdeňka Krejčí a Františka Šantavého. Od roku 1990 provádí Hanuš výzkumy v oblasti léčebného využití kanabinoidů na Hebrejské univerzitě v Tel Avivu s dalším renomovaným odborníkem Raphaelem Mechoulamem.

Objevy těchto expertů pouze vědecky potvrdily tisíce let staré zkušenosti různých civilizací, které v průběhu dějin opět a znovu potvrzovaly, že konopí je pravděpodobně nejléčivější rostlinou na zemi. Pokusím se popsanou problematiku kanabinoidů vysvětlit srozumitelněji: Bylo dokázáno, že každý člověk (i zvíře) má v sobě endokanabinoidní systém (tento termín byl odvozen právě od výrazu cannabis), přičemž v rostlině konopí se nachází více než šedesát kanabinoidů, mezi něž patří i psychoaktivní THC. Tyto kanabinoidy se přirozeně váží na CB1 a CB2 receptory a mohou tedy ovlivňovat fungování organismu stejně, jako ho ovlivňují endokanabinoidy (například zmiňovaný anandamid). Z tohoto důvodu má konopí všestranné léčebné účinky, protože tělu dodává látky jemu vlastní a tyto kanabinoidy mohou v případě potřeby účinně pomáhat organismu vykonávat funkce a zvládat procesy, na které již samo tělo z jakéhokoli důvodu nestačí.

Na rozdíl od synteticky vyrobených léků se tedy může jednat o přírodní, zcela netoxickou formu léčby, která nemá vedlejší účinky a lidskému organismu neublíží – jak jsem již uvedl, je vědecky prokázáno, že konopím se nelze „předávkovat“ a tedy ani na přímé následky jeho užití zemřít. I při extrémních dávkách psychoaktivního THC se obvykle stane pouze to, že uživatel má po určitou dobu halucinace a může upadnout až na několik dní do silného spánku, ze kterého se ale nakonec probudí v naprosté většině případů bez jakýchkoli dlouhodobějších negativních následků (pokud nebyl již předtím nějak psychicky narušen).

THC je navíc jedinou psychoaktivní složkou rostliny, přičemž největší léčebný potenciál je v posledních letech připisován jiné látce – kanabidiolu (zkratka CBD). Tento kanabinoid není psychoaktivní a ukazuje se, že má podobné protirakovinné účinky jako THC (jak americká vláda věděla a zatajila již v roce 1975), přičemž by mohl úspěšně léčit i mnoho dalších, moderní medicínou často neléčitelných poruch a nemocí. CBD také dokáže „blokovat“ psychoaktivní účinky THC, pokud jsou při léčebném procesu považovány za nežádoucí.

Naprosto zásadní informací pro léčebné využití rostliny je také vyvrácení jedné z nejznámějších nepravd propagovaných DEA a dalšími vládními organizacemi, totiž že užívání marihuany je škodlivé stejně jako kouření tabáku a může vést až k rakovině plic. Jednak bylo toto (opět vědecky nepodložené) tvrzení mnoha studiemi vyvráceno a vzhledem k tomu, jak funguje endokanabinoidní systém a kanabinoidy, zní logicky spíše varianta, že léčivé látky obsažené v konopí mají tendenci „přebít“ škodliviny produkované spalováním. „Překvapivě“ tak i kouření marihuany může na různé nemoci působit spíše preventivně.

Pro co největší míru objektivity uvedu nejdříve několik zdrojů na podporu tvrzení DEA, které například uvádí Sari Harrarová ve svém článku. Autorka je v něm prezentuje jako směrodatné studie, ačkoli při bližším pohledu je zřejmé, že se jedná o účelově vybrané, státem a farmaceutickými koncerny placené studie, které navíc sama autorka interpretuje celkem vágně. Například hned první citovaná studie o „zvýšeném riziku rakoviny varlat u mladých kuřáků marihuany“ byla krátce po svém publikování (shodou náhod těsně před prezidentskými a legalizačními volbami ve Spojených státech) odsouzena mnohými odborníky jako naprostý nesmysl. Nicméně média po celém světě se okamžitě po zveřejnění závěrů hemžila varovnými titulky typu: „Just Say No... Or Else You Get Cancer!“

Přitom po přečtení studie muselo být všem logicky uvažujícím jedincům jasné, že zde něco nehraje. Autoři totiž dospěli k dalším zajímavým závěrům – přišli například na to, že u pravidelných uživatelů kokainu se riziko rakoviny varlat snížilo, což odpůrce nelegálních drog nejspíš příliš nepotěší. A v neposlední řadě se i v jejich „konopné teorii“ ukázaly trhliny, protože studie tvrdí, že pozitivní korelace mezi marihuanou a rakovinou údajně platí pouze pro jedince, kteří drogu užívali deset nebo méně let. U mužů, kteří užívali konopí více než deset let, se toto zvýšené riziko neprojevilo.

Profesor Paul Pharoah z Epidemiologického centra pro výzkum rakoviny na univerzitě v Cambridge reagoval otevřeným dopisem, kde scestné závěry studie jednoduše vyvrací:

Toto riziko je ve skutečnosti minimální. Pravděpodobnost výskytu rakoviny varlat je největší u mužů před třicátým rokem věku, přičemž ročně se ve Velké Británii jedná o osmnáct případů na sto tisíc jedinců. (...) Pokud bychom použili data Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogovou závislost (EMCDDA), podle kterých marihuanu někdy užívalo zhruba třicet procent mladých mužů, dojdeme k závěru, že se v této věkové skupině zvyšuje riziko v absolutních hodnotách o naprosto zanedbatelných 0,012 %.

Co se týče dalších studií o rakovině plic způsobené kouřením konopí, nebudu se zdržovat jejich vyvracením, protože existuje mnoho prací renomovaných odborníků, které tak činí, přičemž tyto nálezy jsou lehce dohledatelné na internetu. Zmíním jen jako příklad jednoho z nejpovolanějších expertů, profesora Donalda Tashkina, který se v Kalifornii zabývá výzkumem působení konopí na člověka od sedmdesátých let. V článku na renomovaném investigativním serveru Alternet se píše:

Národní ústav pro drogovou problematiku podporoval Tashkinovy marihuanové výzkumy po desetiletí, přičemž mu byl schválen i grant na rozsáhlou studii typu „případ – kontrola“ (case-control study) napříč všemi věkovými kategoriemi, aby bylo jednou provždy dokázáno, že dlouhodobé a časté kouření marihuany zvyšuje pravděpodobnost rakoviny plic a dýchacích cest. Tashkin a jeho kolegové ovšem přišli se zcela opačnými závěry.

V článku je dále citována jedna z Tashkinových přednášek, kde kritizuje metodologii a závěry studie z Nového Zélandu, jež byla také uváděna jako jeden ze „seriozních“ zdrojů ve výše zmiňovaném, účelově sepsaném článku. Tashkin například uvádí, že počet sledovaných pacientů byl naprosto nedostatečný, závěry nejednoznačné a statistické výsledky zmanipulované (doslova řekl dokonce zfalšované – statistical sleight of hand).

Ve světle doposud uváděných informací čtenáře nejspíše vůbec nepřekvapí, že výsledky Tashkinovy komplexní a rozsáhlé studie, která sledovala více než dva tisíce osob po dobu osmi let, byly všemi většími médii naprosto a zcela ignorovány. Závěry jeho rozsáhlého výzkumu přitom hovoří zcela jasně:

Ukázalo se, že ani větší spotřeba marihuany nezvyšuje pravděpodobnost rakoviny plic a hltanu (zatímco se zvýšením spotřeby u kuřáků tabáku se zvyšovala i pravděpodobnost závažného onemocnění). Kuřáci tabáku, kteří užívali i marihuanu, měli o něco menší pravděpodobnost výskytu rakoviny plic než jedinci, kteří užívali pouze tabák.

Další potvrzení, že kouření marihuany pomáhá zabránit vzniku rakoviny krku a hlavy, přinesla studie z roku 2009, která sledovala v okolí Bostonu tisíc jedinců po dobu čtyř let a došla k závěru, že „střídmé kouření marihuany je spojeno se sníženým rizikem rakoviny krku a hlavy.“

To podstatné o mystifikaci veřejnosti ohledně zdravotních rizik kouření marihuany bylo řečeno, mým cílem bylo ovšem pouze uvést další neomluvitelné „strkání hlav do písku“ ze strany DEA a jiných institucí ohledně nových a mnohem efektivnějších způsobů aplikace léčivých kanabinoidů obsažených v konopí. Přes všechny argumenty, které poukazují na relativní neškodnost kouření, stále platí, že při spalování usušené rostliny vzniká mnoho nezdravých látek. Navíc ze všech kanabinoidů se do těla při kouření dostane jen několik procent léčivých látek. I těch několik procent ale může, jak bylo doloženo, působit blahodárně na zdraví člověka.

Nicméně již více než deset let existují nové a moderní formy aplikace kanabinoidů, z nichž je čím dál tím populárnější tzv. vaporizace, kdy se rostlina (nejen konopí, ale i mnoho dalších léčivých bylin) zahřeje na teplotu kolem dvou set stupňů, čímž nedojde ke spalování a uvolní se tak pouze určité léčivé látky. Oproti tomu pokud člověk kouří, materiál se spaluje při teplotách kolem sedmi set stupňů a v průběhu tohoto chemického procesu se do těla dostává mnoho toxických a velice škodlivých látek. 106 Vaporizací se neuvolňují žádné škodliviny, naopak se při tomto způsobu aplikace dostane do těla mnohem větší množství léčivých látek než při kouření. Na trhu jsou v dnešní době stovky různých vaporizerů v čele s německou značkou AroMed, jejíž produkt je v současnosti v Evropě proplácen nejméně šesti zdravotními pojišťovnami.

Další „zdravou“ možností aplikace kanabinoidů jsou tzv. infused products. Jedná se o výrobky určené k běžné konzumaci bez nutnosti vdechovat nezdravý kouř – mezi nejoblíbenější patří v dnešní době konopné sušenky, máslo, čaje a limonády. Budoucností současné medicíny nicméně bude pravděpodobně užívání kanabinoidů pomocí alkoholové extrakce účinných látek z rostliny – tedy víceméně podobným postupem, jakým se vyráběly tinktury v devatenáctém století.

Moderní metody a historické reference přivedly v roce 2003 Kanaďana Ricka Simpsona na myšlenku, jak by se dal vyrobit „výtažek“ z rostliny, který by mohl obsahovat i více než devadesát procent léčivého THC a/nebo CBD. Tímto výtažkem nejdříve vyléčil rakovinu sobě, aby pak údajně pomohl „zázračně“ uzdravit více než tisíc lidí ve svém okolí. Následně byl za to, že měl distribuovat drogy, odsouzen a musel opustit Kanadu. Od té doby žije v Evropě a několik let strávil i v České republice, kde léčil nemocné a pořádal přednášky po celé zemi.

Mezitím se informace o konopném výtažku rozšířily po internetu do celého světa a zejména v posledních dvou letech se na sociálních sítích denně objevují „anekdotická svědectví“ o zázračných uzdraveních z nemocí, jež jsou moderní medicínou považovány za neléčitelné. Vědecká obec se k celému „problému“ staví po celou dobu velice skepticky a trvá na tom, že nejdříve musí proběhnout klinické testy na lidech, aby se mohly začít vyvozovat nějaké závěry (přitom „nedostatečně průkazných“ studií se zvířaty, které tyto zkušenosti potvrzují, existují desítky). Na druhou stranu se v posledních letech objevují indicie, že zejména v Izraeli, Španělsku a americkém Coloradu mají lékaři a vědci eminentní zájem zkoumat potenciál tohoto extraktu z konopí. Mnozí z těchto odborníků neskrývají vzrušení nad tím, jaké možnosti nabídne kombinace poznatků moderní vědy a léčebné síly konopných extraktů.

I kdyby se nadějný výzkum konopných tinktur ukázal jako cesta do slepé uličky (o čemž velice pochybuji), je naprosto zřejmé, že americká federální vláda, DEA a další přidružené instituce by měly přestat uvádět údajné negativní efekty kouření konopí jako jeden z hlavních důvodů pro pokračující prohibici.

Zmatení současných zákonů

Účelem této odbočky do světa vědy bylo nastínění atmosféry, která ve světle znovuobjevovaných léčivých vlastností konopí vedla k přijetí kalifornského legalizačního zákona Proposition 215 v roce 1996. Na základě nových informací a výzkumů převážně evropských badatelů, jejichž výsledky se v této době začaly objevovat na veřejnosti a díky internetu se mohly šířit po celém světě, si začalo čím dál tím více liberálně smýšlejících Američanu uvědomovat, že konopí by jim mohlo a mělo pomáhat – místo do vězení – od bolestí a nemocí. Stát Kalifornie patřil vždy mezi bašty demokratů a „volnomyšlenkářů“, a proto nebylo překvapením, že se stal v této oblasti lídrem.

Administrativa prezidenta Clintona reagovala v roce 1998 zákonem proti léčebnému využití marihuany, kdy Kongres podpořil stávající stanovisko, podle něhož mají pouze federální orgány právo rozhodovat o tom, zda je jakákoli droga bezpečná a zda má léčivé účinky. Postavil se tak alespoň oficiálně proti legalizaci lékařského využití marihuany v Kalifornii, jelikož podle oficiální definice stále patřila mezi nejnebezpečnější látky bez jakéhokoli možného využití v medicíně (tzv. Schedule 1 substance).

Do tohoto zákona byla také začleněna pasáž, která zakazovala implementaci legalizace léčebného konopí v hlavním městě Washingtonu. Tento návrh byl v referendu téhož roku schválen za výrazné podpory téměř sedmdesáti procent voličů a měl tedy podle názoru většiny občanů zajistit vážně nemocným lidem (s rakovinou, AIDS a dalšími chorobami) přístup k léčivé marihuaně. Byly tak znovu (a nyní velice viditelně) pošlapány nejzákladnější americké svobody – jako například respektování výsledků naprosto legitimního hlasování anebo svobodný přístup k přírodní medicíně.

Tento zákaz Kongres zrušil až v roce 2009 a poprvé v historii tak provedl změnu prohibičních zákonů ve prospěch legálního konopí. Přispěl tím ale ještě většímu vyhrocení schizofrenní situace, protože od té doby je marihuana v hlavním městě Washingtonu legální pro léčebné účely, ale zároveň je na mnoha místech, které spadají pod federální jurisdikci, stále jednou z nejnebezpečnějších a tvrdě postihovaných drog „bez jakýchkoli léčebných vlastností“, jak říká zákon.

Další ukázkou popletených zákonů jsou dva výmluvné příběhy z Colorada, kde je podle státní legislativy léčebné konopí legální od roku 2000. Prvním případem byl Chris Bartkowicz, pro kterého na začátku roku 2010 přišli federální agenti DEA jenom několik dní poté, co se v lokální televizi nerozumně zmínil o tom, že doma pěstuje marihuanu. Bartkowicz svým počínáním porušoval i určité státní zákony, protože jeho dům se nacházel méně než tři sta metrů od nejbližší školy a také neplatil daň z prodeje.

Větším problémem bylo to, že pro každých šest rostlin musel mít „svého“ legálně registrovaného pacienta – tedy nemocného člověka, který oficiálně „přenechal“ zákonné právo pěstovat šest rostlin druhé osobě, jenž se nazývá Caregiver. Bartkowicz měl doma mnohem více rostlin než „pacientů“, pro které mohl pěstovat, což ale odůvodňoval logicky tak, že podle nejasné definice státního zákona mohl v případě „nutnosti a speciálních potřeb pacienta“ pěstovat pro jednoho nemocného nespecifikované množství rostlin.

Na Bartkowiczově případu je vidět paradox celé situace – ani po svém zatčení nedokázal pochopit, jak mohlo být jeho jednání v souladu se státními zákony a přitom hrubým porušením těch federálních.

Druhým (na první pohled podobným, ale přitom zcela odlišným) případem bylo zatčení Wandy Jamesové několik týdnů po Bartkowiczovi. Tentokrát byla v hlavní roli státní policie, jejíž zástupci potvrdili, že se jednalo o zátah na doposud největší pěstírnu léčebného konopí – bylo objeveno přes pět set rostlin v různých fázích růstu. Na rozdíl od Bartkowicze ale Jamesová prokázala, že má „pacienty“ ke všem pěstovaným rostlinám, načež byla obvinění proti ní stažena. Přesto nebyla podle Trish Reganové s touto situací velmi spokojená:

Protože je toto odvětví nové, Wanda Jamesová si stěžuje, že musí neustále vzdělávat lidi kolem sebe – dokonce i zástupce zákona, kteří prováděli zátah v jejím domě. „Museli jsme si s policisty sednout a já jim vysvětlila, proč je to legální, proč by tu vůbec neměli být a proč nám nemůžou rostliny zabavit.“ Vzpomíná si, jak místní policejní jednotka (vystrojená jako protiteroristické komando) zaútočila na její dům a rozbila několik oken jen proto, aby zjistili, že uvnitř se nic nelegálního neděje. „Řekli nám, že se omlouvají, a zmizeli,“ zakončila s povzdechem Jamesová.

Tyto příklady jasně dokazují, v jak složité situaci se nacházejí nejen občané, ale i policie a další vymahatelé zákona. Problematika léčebného konopí a kolize federální legislativy se státní pouze zvýrazňuje naprosté odtržení prezidentovy administrativy od reálného dění ve světě. Drogový car prezidenta Baracka Obamy Gil Kerlikowske je věrný tradici svých předchůdců v úřadě a vytrvale se staví proti jakýmkoli legalizačním a dekriminalizačním snahám navzdory nepřebernému množství důkazů o léčebném využití konopí.

Naprostým výsměchem celé americké společnosti je navíc současná ředitelka DEA Michele Leonhartová, která byla 20. června 2012 při veřejném slyšení vyzvána dvěma kongresmany, aby vysvětlila postoj DEA k lékařské marihuaně.

Steve Cohen z Tennessee a Jared Polis z Colorada ji v přímém přenosu usvědčili z neomluvitelné neznalosti problematiky, z úmyslného dezinformování veřejnosti a navíc dosti zpochybnili její inteligenci, když jí museli několikrát opakovat jednoduché otázky typu: „Způsobuje podle vás marihuana méně škod americké společnosti než kokain, crack a heroin?“ Odpovědi této „kvalifikované“ šéfky DEA během několika dní zhlédli na internetu desítky tisíc šokovaných diváků, načež byla opakovaně vyzývána k tomu, aby svou funkci okamžitě opustila (což se nestalo). V této souvislosti je vhodné uvést paradoxní skutečnost, že samotná federální vláda Spojených států vlastní od roku 2003 patent na léčebné využití kanabinoidů.

Prezident Obama se k celé problematice oficiálně téměř nevyjadřuje, stejně jako mlčel při raziích DEA na výdejny léčebného konopí zejména v Kalifornii. Tento tzv. crackdown prezident posvětil v roce 2011, ačkoli v roce 2009 vydala jeho administrativa Ogdenovo memorandum (Ogden Memo), podle kterého neměla federální vláda a DEA intervenovat ve státech, pokud výdej marihuany pro léčebné účely probíhá v souladu s místní legislativou (tyto výdejny se například musí nacházet v určité vzdálenosti od škol a dětských hřišť).

Obecně se mezi příznivci měkčího přístupu k drogové problematice předpokládá, že po druhém zvolení bude Barack Obama postupovat více nezávisle a podle svého vlastního přesvědčení. To mimo jiné znamená, že nebude brát takový ohled na názory konzervativních a viditelně nedostatečně vzdělaných „expertů“, jakými jsou Kerlikowske a Leonhartová. S ohledem na plošnou legalizaci rekreačního užívání marihuany ve státech Colorado a Washington předpovídají zástupci nejvýznamnějších proreformních organizací, že si prezident nebude chtít znepřátelit většinu liberálně smýšlejících obyvatel vymáháním federálních zákonů (které zjevně občané těchto států považují za špatné).

Stejně tak se očekává, že Obama nebude chtít být po celé zemi obviňován z toho, že jeho administrativa nerespektuje výslovné přání voličů a interferuje do záležitostí jednotlivých států, což by vedlo jen k dalším nepopulárním finančním výdajům a následnému zvýšení počtu uvězněných. Tím se nyní dostávám k ekonomické stránce této problematiky, kdy bude mimo jiné ukázáno, že na současné změně v paradigmatu vnímání konopné rostliny se podílí i nedávná ekonomická krize a nedostatek veřejných financí.

 

Ekonomika a krize v souvislosti s prohibicí konopí

Rozsáhlá krize způsobená prasknutím realitní bubliny na hypotečním trhu Spojených států v roce 2008 postupně zasáhla i zbytek světa a způsobila propad globální ekonomiky. Státní dluhy vyspělých zemí bobtnají, ekonomiky zpomalují, nezaměstnanost roste, vybírá se méně daní a zvyšují se sociální výdaje – dluhová spirála se tak neúprosně roztáčí, přičemž ekonomové a politici si neustále lámou hlavu, jak z ní ven.

Samozřejmě bych si nedovolil tvrdit, že by ukončení prohibice pěstování technického konopí pro následné zpracování a využití v různých odvětvích (či dokonce legalizace konopí po vzoru alkoholu) dokázalo po celém světě vyrovnat rozpočtové deficity. Na druhou stranu je v takto těžkých dobách důležité umět šetřit a vydělávat tam, kde k tomu jsou příhodné podmínky. Existuje nepřeberné množství odborných studií z posledních deseti let, které znovuobjevují technické konopí jako nízkonákladovou, lehce obnovitelnou, na půdu nenáročnou a pesticidy nepotřebující, mnohostranně využitelnou zemědělskou plodinu. Znovu se jí tedy začíná dostávat zaslouženého uznání, které sklízela po celém světě již před mnoha tisíci lety.

V současné době se pěstuje nejvíce konopí v Číně, v několika zemích Evropy a rychlý rozvoj zaznamenává také v Kanadě. Pokud se podívám na konkrétní čísla, bude jasně vidět, že americká ekonomika by se celkem jednoduše mohla zbavit závislosti na dovozu, zemědělcům nabídnout odbyt pro znovuobjevenou komoditu a nová pracovní místa, která by následně vznikala i ve zpracovatelském průmyslu. K celosvětové renesanci pěstování technického konopí v devadesátých letech dodává Erik Rothenberg:

Na základě nově prosazovaných trendů trvale udržitelného rozvoje a viditelně nespravedlivé prohibice [technického] konopí se podařilo aktivizovat výrobce, zpracovatele, potenciální zákazníky a následně i přesvědčit politiky k odstranění prohibičních zákonů. V roce 1993 se odhadovala hodnota trhu s konopnými produkty na pět milionů dolarů. (...) V roce 1998 bylo pěstování konopí povoleno ve třiceti zemích světa včetně Kanady. Hodnota trhu během pěti let vzrostla na sto padesát milionů dolarů, přičemž více než šedesát procent z této částky bylo hrazeno zákazníky ze Spojených států.

Z hlediska chemického složení a léčivých účinků rostliny popsaného v předchozí podkapitole je důležité poznamenat, že technické konopí by podle zákonů ve většině zemí nemělo mít obsah THC větší než 0,3 procenta. Navíc technické konopí obsahuje poměrně více CBD, které blokuje psychoaktivní efekty THC. Opět je tedy jasně vidět, že americká federální vláda nemluví pravdu, když klade překážky pěstování technického konopí ze stejných důvodů, z jakých zakazuje marihuanu.

Ve velice informativní publikaci o dopadech prohibice pěstování konopí na životní prostředí se k postoji americké vlády a DEA píše:

Ačkoli je pěstování technického konopí ve Spojených státech technicky legální, vždy je potřeba souhlasu DEA. V roce 1994 zasadila společnost Hempstead Company pole konopí o rozloze pouhé jedné čtvrtiny hektaru na základě licence udělené od Kalifornského výzkumného ústavu ministerstva zemědělství. Než stihlo dozrát, nechal státní návladní pole zničit. Další povolení vydala DEA až v roce 1999 na Havaji v rámci výzkumného projektu Industrial Hemp Research Project. I přes počáteční úspěchy byl tento projekt po čtyřech letech ukončen údajně kvůli bezpečnostním a legislativním komplikacím (došlo k poškození úrody vandaly a přerušení dovozu semínek z důvodu neustálých inspekcí a přehnaných administrativních požadavků DEA). (...) V praxi se DEA pokoušela spíše rozšířit regulaci, místo aby se snažila liberalizovat pěstování technického konopí. V těchto snahách zašla až tak daleko, že se pokouší zakazovat pěstování odrůd s naprosto minimálním obsahem THC na základě argumentace, podle které „náklady na vymáhání zákonů a obtíže spojené s detekcí aktivních látek jednoduše stačí k ospravedlnění prohibice nejen psychoaktivních odrůd této rostliny.“

Ve zprávě pro Kongres z roku 2010 uvádí Renée Johnsonová následující informace:

Největším dodavatelem surového i zpracovaného konopí do Spojených států je Čína. Mezi další významné dovozce patří Indie, Rumunsko, Maďarsko a další evropské země. Nejvíce semen a oleje se dováží z Kanady. Celková hodnota kanadského vývozu konopného semínka [do Spojených států] během posledních let výrazně vzrostla na základě ukončení dlouhodobých legislativních sporů ohledně dovozu konopných produktů určených ke konzumaci v roce 2004 (tzv. Dispute over Hemp Food Imports z let 1999–2004).

Celkově je tedy zřejmé, že nedostatečně odůvodněnou prohibicí pěstování technického konopí přichází americká společnost o možnost podpořit vlastní ekonomiku vytvořením nových pracovních míst v zemědělství a přidružených zpracovatelských odvětvích, nasytit dynamicky se rozvíjející domácí trh a snížit přitom závislost na cizích zemích (zejména v dnešní době obávané Číně). Tyto argumenty podle mého názoru usvědčují federální vládu a příslušné úřady z neprozíravého jednání, které rozvoji tohoto atraktivního byznysu nesmyslně brání.

Co by se ale dělo, kdyby se americký lid rozhodl zajít ještě dál ve snaze získat zpět dlouho upírané svobody?

 

Společnost směřuje k legalizaci

V průběhu této práce jsem na základě podrobných společenských a politicko- ekonomických rozborů dokázal, že existuje hned několik zásadních důvodů, proč by se současná situace kolem marihuany nejen ve Spojených státech měla změnit. Tyto názory jsem podpořil detailním rozborem jak primárních, tak sekundárních pramenů. Na závěr se nyní pokusím popsat, jak by tato (v podstatě revoluční) změna mohla a měla probíhat.

Co se týče ještě před deseti lety nemyslitelného nápadu legalizovat a regulovat konopí podobně jako alkohol, zisky pro státní pokladnu by mohly být enormní. Vybralo by se více na daních, přibylo by pracovních míst v zemědělství a ve zpracovatelských oborech, snížily by se výdaje na potírání neškodných uživatelů konopí i náklady na vězeňský systém, zlepšil by se zdravotní stav populace, s čímž souvisí snížení výdajů na zdravotnictví, a tak dále – pokračovat by se dalo donekonečna. Ještě před několika lety by si o něčem takovém dovolili veřejně mluvit jen aktivisté, ultraliberálové a političtí sebevrazi. Dnes je ale situace naprosto odlišná, což naznačuje, že Spojené státy prochází právě teď zásadní kulturní a společenskou změnou vnímání drogové problematiky a omezování občanských svobod. Nyní uvedu několik důkazů na podporu tohoto tvrzení, které může na první pohled působit nedůvěryhodně.

O historickém úspěchu legalizačních snah v Coloradu a Washingtonu jsem se již zmiňoval. Tyto dva státy ukázaly celému světu, že Američané mají dost neúspěšné války proti drogám, která přináší mnohem více škod než užitku. Neméně důležitou zprávou bylo potvrzení skutečnosti, že princip léčebného konopí je naprosto legitimní a funguje (na rozdíl od prohibice) ve prospěch celé společnosti. V Coloradu (od roku 2000) i Washingtonu (od roku 1998) jsou v provozu stovky výdejen léčebného konopí, které dodávají účinný a netoxický lék více než 100 000 registrovaných pacientů,  aniž by se zvýšila kriminalita či jinak zhoršila kvalita života všech obyvatel státu.

Tento úspěšný model byl zcela zásadním faktorem, proč se podařilo legalizačním návrhům v referendech zvítězit. Podobný, vůbec první návrh na legalizaci z roku 2010 totiž neprošel v hlavní americké baště konopí – ve státě Kalifornie, což místní aktivisté přičítali zejména špatně regulovanému systému výdejen léčebného konopí. Tyto výdejny začaly po roce 1996 nekontrolovatelně vyrůstat po celém státě jako houby po dešti a v mnoha občanech vzbuzovalo takové počínání zbytečně nedůvěru a odpor vůči následným legalizačním snahám.

Nicméně v dnešní informační a technologické době znamenají dva roky, které uběhly od kalifornského referenda, velice dlouhé období, během které se odehrálo mnoho zásadních věcí. Jedná se především o tyto faktory – mezinárodní i domácí odpor k americké válce proti drogám (zejména na základě mexické tragédie z posledních let), zmiňované lékařské a vědecké objevy, ekonomická krize a s tímto vším související postupná, leč zásadní změna veřejného mínění a myšlení společnosti.

Mezinárodní odpor k válce proti drogám, kterou Spojené státy šířily desítky let po celém světě, se v posledních letech výrazně stupňuje , přičemž legalizace ve dvou amerických státech vlila novou krev do žil všem odpůrcům neúspěšné represivní politiky.

K ekonomické situaci jsem se již vyjadřoval, upozornil bych pouze na analýzu, kterou si v listopadu roku 2012 nechal vypracovat stát Washington a podle níž by plně funkční trh s marihuanou mohl do státní kasy přinést více než jednu miliardu dolarů ročně. Když se tento výnos vynásobí padesáti státy, dostaneme se až k padesáti miliardám, přičemž i kdyby se jednalo o nadsazené číslo, stále jde o významné částky. Další desítky miliard dolarů by navíc ušetřila justice, policie a vězeňský systém. 130 Kolik by americká společnost mohla získat tím, kdyby současnými drogovými zákony neničila životy mladých lidí a nemařila jejich profesní kariéry, snad ani penězi vyjádřit nelze.

Na základě výše popsaných faktorů čtenáře zcela jistě nepřekvapí výsledky průzkumů veřejného mínění, tedy hlavní oficiální měřítko oné zásadní změny ve vnímání této problematiky. Jakkoli skepticky mohou podobné průzkumy působit, je důležité mít na paměti, že ve Spojených státech existuje několik etablovaných agentur, které již desítky let kladou Američanům stejné otázky týkající se zásadních společenských témat tak, aby bylo jasně vidět, kam smýšlení obyvatel země směřuje. Mezi tyto „věčně aktuální“ otázky patří samozřejmě i přístup k marihuaně a dalším drogám (podobně vděčným tématem jsou práva gayů a lesbiček a i v tomto případě je v posledních letech vidět jasné uvolnění konzervativního myšlení ve společnosti).

Z průzkumů několika předních agentur lze jednoznačně vyčíst, že ke konopí a válce proti drogám se Američané dnes staví zcela opačně než před deseti a více lety. Na jaře roku 2012 byly zveřejněny výsledky průzkumu společnosti Rasmussen Reports, podle kterého byla více než polovina dotázaných pro legalizaci a regulaci marihuany jako alkoholu. Podle průzkumu televizní stanice ABC z listopadu 2012 bylo pro legalizaci držení malého množství marihuany pro vlastní potřebu o něco málo méně než polovina respondentů. Z průzkumů internetových novin Huffington Post, které jsou populární zejména mezi mladšími Američany, vyšlo najevo, že více než padesát procent respondentů je pro legalizaci a více než šedesát procent pro léčebné využití. Přitom na otázku, zda někdy marihuanu zkoušeli, odpovědělo „ano“ pouze necelých čtyřicet procent účastníků průzkumu.

Statistiky společnosti Gallup, která patří mezi jedny z nejstarších a nejrespektovanějších agentur zabývajících se průzkumy veřejného mínění ve Spojených státech, také dokazují skutečnost, že během posledních zhruba padesáti let došlo k obrovskému posunu v myšlení většiny Američanů. V roce 1970 bylo více než osmdesát procent obyvatel proti legalizaci, v roce 1990 zhruba sedmdesát pět procent a v ještě roce 2000 to bylo stále více než šedesát procent. V roce 2011 se poprvé v historii země vyslovilo o něco málo více respondentů pro legalizaci, než bylo proti, přičemž pro léčebné použití konopí na základě lékařova souhlasu bylo sedmdesát procent dotazovaných.

Ať už jsou tyto průzkumy sestavovány jakkoli, samozřejmě nemohou být považovány za stoprocentně platné a směrodatné. Mým cílem bylo pouze statisticky podpořit vyslovené hypotézy. Nicméně za jednoznačné a určující faktory v probíhající celospolečenské změně lze označit i následující různorodé „novinky“ z posledních měsíců roku 2012.

Pravděpodobně tou nejdůležitější změnou je obnovení naprosto zásadního soudního sporu mezi proreformní organizací ASA (v předchozí podkapitole zmiňovaná skupina Americans for Safe Access) a federální protidrogovou organizací DEA. Deset let poté, co byl podán návrh na toto řízení, vydal odvolací soud v hlavním městě Washingtonu v září roku 2012 konečně souhlas se zahájením procesu.

Ve stručnosti se jedná o to, aby lidé souzení ve spojitosti s marihuanovými delikty mohli na svou obhajobu použít lékařské zprávy a dokázat, že konopí používají jako léčivo. V současné době je toto ze zákona nepřípustné, protože podle federální legislativy nemá konopí žádné léčebné účinky (z důvodu zmiňovaného zařazení do skupiny Schedule 1 substance). V tomto procesu tedy nejde o nic menšího než o to, aby soud uznal, že konopí má určitý léčebný potenciál a následně přeřadil substanci alespoň do druhé skupiny. Tím by se otevřely dveře dalšímu výzkumu možného využití konopí nejen ve zdravotnictví, ale i v mnoha dalších oborech. Navíc by represivní složky musely zmírnit svou rétoriku a útoky na uživatele této rostliny. Pro úplnost informace dodávám, že na zahájení procesu se čekalo deset let.

Jedním z nejzajímavějších rysů současné „velké změny“ probíhající v americké společnosti je i postupné rozmělňování pojmů republikán a demokrat jako dvou protipólů politického spektra. Děje se tak právě díky přístupu k otázce drog a zejména marihuaně. Prominentní republikáni bojují za dekriminalizaci a naopak někteří konzervativní demokraté se staví do opozice. Nejlépe je tato změna vidět na činnosti republikánských kongresmanů, jako je například Ron Paul nebo Dana Rohrabacherová, kteří již několik let veřejně propagují svůj liberální postoj vůči konopí a snaží se změnit nevhodnou legislativu. I v obou státech, kde v listopadu roku 2012 zvítězila legalizace, podporovaly tuto formu liberalizace drogových zákonů známé postavy republikánské strany jako například bývalý kongresman Tom Tancredo z Colorada nebo kandidát do Senátu za stát Washington Michael Baumgartner (zatímco jeho demokratický kandidát byl naopak proti).

Další pozitivní zprávou pro odpůrce prohibičních zákonů je nedobrovolný konec politické kariéry jednoho z nejviditelnějších bojovníků proti drogám (nebo spíše přesněji řečeno proti jejich uživatelům). Kongresman Dan Lungren se podílel na většině represivních zákonů od doby Ronalda Reagana a vždy bojoval za co nejpřísnější postihy drogových deliktů. Tento extrémně vyhraněný republikán nezískal 6. listopadu 2012 v Kalifornii dostatečný počet hlasů, aby mohl znovu kandidovat do Kongresu. Je symbolické, že kariéra tohoto politika končí ve volbách, které zároveň znamenaly velké vítězství pro konopné hnutí – právě v tento volební den zvítězila legalizace ve dvou státech a navíc ultrakonzervativní republikánský kandidát a velký odpůrce konopí Mitt Romney prohrál souboj o prezidentský post. Z vítězství se tak mohl radovat demokrat Barack Obama u něhož je poměrně velká šance, že si ve druhém volebním období dovolí i méně konzervativní kroky a nebude zasahovat do demokratických rozhodnutí občanů jednotlivých států.

Ostatně i počátek konce prohibice alkoholu ve třicátých letech dvacátého století vyšel z podnětu nespokojených obyvatel států, které postupně rušily nefungující prohibiční zákony, až nakonec došlo i federální vládě, že nemá smysl bojovat proti vůli občanů. Stejně tak bylo jasné, že v době krize Kongres neměl finanční prostředky, aby mohl do celých Spojených států vysílat federální agenty, kteří by tam vymáhali dodržování nepopulárních zákonů. Dnešní situace je dost podobná s tím rozdílem, že z morálního a zdravotního hlediska byla prohibice vysoce škodlivého a agresivitu vyvolávajícího alkoholu ospravedlnitelná.

S koncem roku 2012 to opravdu vypadá, že se Amerika probouzí. Jednotlivci, různé organizace a především společnost jako celek si díky kombinaci různých faktorů začíná konečně uvědomovat, že současná drogová politika federální vlády je postavená na hlavu a nepřináší nikomu nic dobrého. Jakmile se za legalizační snahy veřejně postaví i nejvýznamnější a „nejameričtější“ média jako New York Times a Washington Post a zákonodárci ve čtyřech dalších státech oficiálně chystají referenda o ukončení konopné prohibice, vypadá to, že obyvatelé Spojených států se dočkají spravedlivější a spokojenější budoucnosti.

Vzhledem k tomu, jak americké prohibiční zákony již od dvacátých let dvacátého století zásadně ovlivňovaly mezinárodní drogovou politiku, nezbývá zbytku civilizovaného světa než doufat, že z této nově nastoupené cesty už Spojené státy nesejdou a naopak se z opresivního regulátora stanou opět vlajkovou lodí demokracie a inspirací pro další země.

 

Závěr

Spojené státy americké jsou zemí, ke které se můj vztah v průběhu života několikrát zásadně změnil. Od nekritického obdivu k jedinému vítězi studené války v devadesátých letech až po horlivý odpor k politice a zemi, jež si dvakrát za sebou vybrala jako svého lídra konzervativního a kontroverzního George W. Bushe. Se zvolením Baracka Obamy za prvního afroamerického prezidenta jsem si začínal uvědomovat, že ani v Americe není všechno jen černobílé. Jako vystudovaný historik a dlouholetý příznivec konopí jsem byl fascinován postupnou legalizací léčebného využití této rostliny v liberálnějších státech a zároveň drakonickou prohibiční politikou federální vlády.

Tyto dva naprosto odlišné přístupy k marihuaně a celé drogové problematice ukazují na hluboký myšlenkový rozpor v americké společnosti, jehož kořeny sahají až do samotného počátku dějin Spojených států. Jedná se přitom o problematiku, která zcela zásadně ovlivňuje životy všech obyvatel této země a skrze vlivnou zahraniční politiku i mnoho zemí po celém světě. Tato práce dokazuje, že represivní přístup zákonů ke konopí nefunguje a je pouze jasným příkladem upírání základních osobních práv na přístup k nezávislým informacím a práv na svobodné rozhodování. Dále také omezuje možnost podnikat a pomáhat tak ekonomickému růstu své země a v neposlední řadě upírá Američanům právo užívat netoxické a přírodní léčivo.

Tato politika přetvořila Spojené státy – onu pyšnou demokratickou zemi – na vězeňský stát, který je svými více než dvěma miliony obyvatel za mřížemi jasným světovým lídrem – druhá Čína a její opresivní komunistický režim má o téměř půl milionu uvězněných méně.

Podle jednoho z nejuznávanějších amerických spisovatelů a kritiků současné situace Deepaka Chopry „je dnes v Americe procentuálně ve vězení více lidí než bylo ve Stalinových gulazích.“ Před napsáním této práce jsem si neustále kladl otázku, jak mohlo k něčemu takovému dojít. Zajímalo mě, proč si obyvatelé Spojených států nechali dobrovolně vnutit tento systém a žádná z obvyklých „záchranných brzd“ demokratického zřízení je před zhoubnou válkou proti drogám nezachránila. Ať už se jedná o justici, média, vědeckou obec, ochránce lidských práv anebo studenty vysokých škol.

Abych si na tuto otázku mohl fundovaně odpovědět, musel jsem začít pátrat v daleké minulosti. Politické rozdělení Spojených států na příznivce konzervativních republikánů a liberálních demokratů do značné míry vychází z náboženského přesvědčení (nebo lépe řečeno jeho „intenzity“), což se následně projevuje zcela odlišnými pohledy na zásadní společenské otázky. Pokud se podíváme na politickou mapu Spojených států, je vidět, že například státy s legálním léčebným konopím patří mezi ty, kde ve volbách pravidelně vítězí liberální demokraté. Naopak konzervativní státy amerického Jihu a jejich silně nábožensky založení obyvatelé vždy patřili mezi velké stoupence prohibičních zákonů a republikánských ikon, jakými byli prezidenti Richard Nixon a Ronald Reagan. V těchto státech, mezi něž patřil například Texas, Louisiana, Kentucky a další, většina obyvatel stále tvrdohlavě odmítá liberalizaci nefunkční legislativy kvůli obavám z dnes již přesvědčivě vyvrácených mýtů a polopravd o škodlivosti konopí.

Na základě této úvahy jsem se rozhodl, že nejlepší bude začít bádání o současném rozporuplném postoji Američanů ke konopí tam, kde se do kontaktu s rostlinou dostalo lidstvo poprvé. V úvodu do problematiky na začátku druhé kapitoly tedy uvádím první doložené zmínky o kontaktu člověka s konopím. Po krátkém zastavení u starověkých civilizací Činy a Indie jsem věnoval větší prostor rozboru působení Ježíše Krista a možné přítomnosti konopí v jeho životě potažmo v Bibli. Tuto historickou exkurzi jsem považoval za nutnou z hlediska výše zmiňovaného vlivu, jaký měla a má křesťanská víra na názory a životní postoje mnoha Američanů. Na základě etymologických rozborů a archeologických nálezů jsem dokázal, že v době života Ježíše Krista se na Blízkém východě konopí běžně používalo jako přísada do kadidla a na léčebné účely, a proto se o něm i psalo v originálních verzích Písma svatého. Tím jsem naznačil, že i Ježíš konopí velmi pravděpodobné znal a mohl jeho léčebných vlastností využívat.

Druhá kapitola dále pokračovala stručným popisem rozšiřování konopí po evropském kontinentě, kde bylo doloženo, jak důležitou roli hrála tato rostlina při ekonomickém, politickém a vojenském rozvoji nejmocnějších evropských států jako Francie a Anglie. Na závěr této kapitoly doputovalo konopí až do Nového světa, kde jsem ho sledoval v souvislosti s postupnou kolonizací amerického kontinentu. Zaměřil jsem se na roli, jako hrálo pěstování této rostliny v životech prvních osadníků a následně jsem podrobně rozebral, jak se konopí podílelo na rozpoutání války o nezávislost. Uvedl jsem i zajímavé skutečnosti o prvních prezidentech Georgi Washingtonovi a Thomasi Jeffersonovi, kteří patřili mezi nejvýznamnější farmáře a pěstitele této plodiny v nově vznikajících Spojených státech amerických.

Třetí kapitola se v úvodu zabývá zásadními událostmi, které vedly ke vstupu konopí do světa lékařství ve Velké Británii a následným rozšířením po celých Spojených státech v průběhu devatenáctého století. V této kapitole také zmiňuji rozkvět a úpadek americké zemědělské produkce konopí a poukazuji na významnou souvislost s otroctvím.

Čtvrtá část této práce se podrobně věnuje postupné změně vnímání konopí v americké společnosti v průběhu první poloviny dvacátého století od prvních narkotických zákonů přes uměle vyvolanou paniku kolem nové drogy marihuany až do absolutní prohibice v roce 1937. Nejvíce prostoru je v této kapitole věnováno snahám Harryho J. Anslingera o kriminalizaci a očernění konopí. Díky rozboru primárních pramenů z dobového tisku a slyšení na půdě Kongresu jsem dokázal popsat metody, které ředitel Federálního úřadu pro narkotika využíval a několikrát jsem tohoto vysoce postaveného státního úředníka a jeho kolegy usvědčil z vědomého lhaní. Snažil jsem se odhalit motivy, které stály za tímto jednáním, stejně jako i za jednáním dalších vlivných a bohatých Američanů, kteří z určitých důvodů měli zájem na tom, aby na konopí byla uvalena úplná prohibice.

Pátá kapitola začíná stručným vysvětlením legislativních procesů, jež vedly až k přijetí zákona o zdanění marihuany. Následně jsem se krátce zastavil u přechodné změny federálního pohledu na konopí během druhé světové války, abych tak poukázal na dvojí metr americké vlády. V poválečných Spojených státech jsem se zaměřil na analýzu zvětšující se polarizace politického spektra, kdy se po krátkém období racionálního přístupu k drogové problematice za prezidenta Johna F. Kennedyho stala velmi populárním tématem válka proti drogám. Tu oficiálně vyhlásil až v roce 1971 Richard Nixon, ačkoli podle mého názoru začala již v průběhu první poloviny dvacátého století. Prezident Nixon a po něm zejména Ronald Reagan dokázali rozšířit tuto válku nejen do všech koutů Spojených států, ale skrze OSN a vlivnou zahraniční politiku i do celého světa.

Na základě doložených statistik a citace relevantní literatury dokazuji na závěr této kapitoly, že válka proti drogám je naprostým selháním po všech stránkách. Vysvětluji, proč k tomu došlo a snažím se najít motivaci za krátkozrakým jednáním republikánských prezidentů, kteří svá rozhodnutí zakládali na nepodložených úsudcích a odmítali brát v potaz vědecky potvrzená fakta. Uvádím do souvislosti i ekonomické ztráty spojené jak s nákladnou prohibiční politikou, tak s ušlými zisky v zemědělství a zpracovatelských odvětvích.

V závěrečné kapitole nejprve zmiňuji zásadní lékařské objevy počátku devadesátých let, které v následujících dvou desetiletích přispějí určujícím způsobem k výrazné změně paradigmatu vnímání konopí napříč celou americkou společností. V souvislosti s rychlou reakcí některých progresivních států a zavedením legislativních úprav, které povolily léčebné využití konopí, začínalo koncem devadesátých let docházet – podobně jako při prohibici alkoholu – ke kolizi zákonů jednotlivých států se zákony federálními. Tomuto aspektu současné společenské změny v přístupu ke konopí a drogovým zákonům obecně se věnuji v druhé části závěrečné kapitoly. Následně se zabývá analýzou současné ekonomické situace v souvislosti s uvolňováním zákonných překážek při zemědělské produkci a ve zdravotnictví. Zmiňuji i výrazné snížení výdajů na policejní složky, justici a vězeňský systém v případě širší legalizace.

Na úplný závěr této práce jsem nejprve nabídl vlastní pohled na výsledky prezidentských voleb z listopadu roku 2012 a také na plošnou legalizaci konopí ve dvou amerických státech. Na základě znovuzvolení demokrata Baracka Obamy, historického vítězství odpůrců konopné prohibice a zásadní společenské změny ve vnímání této rostliny jsem se pokusil naznačit pravděpodobný budoucí vývoj. Vyslovil jsem hypotézu, že konopí pomáhá bořit nejen vnímání represivní drogové politiky, ale také tradiční politické uspořádání s konceptem dvou hlavních stran, z nichž každá zastupuje zcela opačné názorové póly. Tuto myšlenku jsem podpořil citací několika předních politických a kulturních představitelů, jejichž názory se koncem roku 2012 hojně objevovaly v amerických médiích. V neposlední řadě ukazují i dlouholeté průzkumy renomovaných agentur na významné změny ve veřejném mínění.

Od prvních stránek jsem se v této práci snažil konfrontovat zažité stereotypy a údajné pravdy o konopné rostlině, která člověka provázela od počátku dějin jako jeden z jeho nejvěrnějších pomocníků. Zároveň ale od prvních desetiletí dvacátého století vyvolávala mnoho zbytečných kontroverzí, které ve Spojených státech vedly přes úplný zákaz jakéhokoli nakládání s marihuanou až po více než 750 000 každoročně zatčených Američanů během poslední dekády (většina z nich má přitom problémy se zákonem za pouhé přechovávání). Na základě podrobných společenských, ekonomických a legislativních rozborů jsem se pokusil podat komplexní vysvětlení současné paradoxní situace a toho, jak se v ní Spojené státy v průběhu relativné krátké doby vlastním přičiněním ocitly.