Autorom práce je Mgr. Lukáš Hurt, prekladateľ, historik a redaktor českého združenia Legalizace.cz. Text pôvodne vznikol ako diplomová práca na katedre anglistiky a amerikanistiky na Filozofickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci v r. 2012 pod názvom „Socioekonomické příčiny a důsledky prohibice konopí ve Spojených státech amerických“.

Vznik drogy marihuany a proces její postupné kriminalizace ve Spojených státech první poloviny dvacátého století

Koncem devatenáctého století se zdálo být jasné, že nejlepší léta konopí v zemědělství i medicíně jsou již pryč – v předchozí kapitole bylo doloženo, že právě když bylo komerční pěstování na vrcholu, zasadila tomuto odvětví smrtelnou ránu prohra Jihu v občanské válce a následné zrušení otroctví z roku 1865. Za další „nepříjemné“ zprávy se daly považovat objevy nových a pevnějších materiálů z kovu, stejně jako zmiňovaný německý postup při výrobě papíru ze dřeva. Z více než 8 000 rozlehlých farem v roce 1862 jich koncem století přežíval jen zlomek. Stejně tak s nástupem nitrožilních a synteticky připravovaných léčiv klesala popularita konopí mezi lékaři a farmakology. Jak ale prorocky na budoucí nebezpečí plynoucí z přechodu od přírodních k chemickým látkám upozorňoval již v roce 1891 uznávaný J. B. Mattison, není všechno zlato, co se třpytí:

Mladí je (konopí) málo předepisují. Těm je obzvlášť doporučuji. Žádá-li se rychlý účinek, je tak snadné použít onoho moderního škůdce – podkožní morfium –, takže rádi zapomenou na vedlejší účinky podávání opiátů. Kéž by je moudrost jejich zkušenějších předchůdců vedla k tomu, aby se pokud možno vyhýbali narkotickým koktejlům, jejichž užívání je pro mnoho pacientů spojeno s negativními následky.

Bohužel jeho nadčasová slova nemohla být dlouho vyslyšena, jelikož se na přelomu dvacátých let minulého století rozjela kampaň, která si rozhodně nekladla za cíl tvrdit o konopí cokoli pozitivního a která se naopak snažila od základu změnit společenský pohled na tuto rostlinu. Nemohlo se tak ovšem stát ze dne na den.

 

Klid před bouří a Harrisonův zákon

Situace na americké půdě v oblasti lékařského využití konopí a vznikajícího farmaceutického průmyslu vypadala na počátku dvacátého století podle Lestera Grinspoona zhruba takto:

Síla konopných preparátů byla příliš kolísavá a individuální reakce na ústně podávané přípravky se zdála být nevyzpytatelná a nepředvídatelná. (...) Ke konci devatenáctého století urychlil vývoj syntetických léčiv, jako je aspirin, chloralhydrát a barbituráty, které jsou chemicky stabilnější než Cannabis indica a tudíž i spolehlivější, ústup konopí jako léku. Ale nové léky měly očividně nevýhody. Každým rokem umírá ve Spojených státech pět set až tisíc lidí na krvácení způsobené aspirinem a barbituráty jsou ještě mnohem nebezpečnější. Dalo by se očekávat, že lékaři hledající lepší analgetika a hypnotika se vrátí ke kanabinoidním látkám.

Návrat ke kanabinoidům v medicíně by se býval dal očekávat zejména od čtyřicátých a padesátých let, kdy vědecký svět začal postupně objevovat množství různých látek obsažených v rostlině konopí, určovat jejich chemické složení a chápat přesněji účinky na lidský organismus. Tento proces objevování již kdysi poznaného se prakticky do dnešního dne nezastavil a přinesl mnoho významných informací (vytrvale ignorovaných politickými zástupci nejen ve Spojených státech), ale tím bych v tuto chvíli předbíhal, vrátím se proto nyní zpět ke kořenům prohibičního hnutí.

Ještě v roce 1908 navrhovalo ministerstvo zemědělství v jednom ze svých oběžníků konopí jako vhodný alternativní zdroj na výrobu papíru, protože již v té době bylo vidět, jak se přirozené zásoby dřeva v důsledku masové těžby ztenčují. Konopí jako lehce obnovitelná a rychle rostoucí plodina nabízelo řešení. Tyto a další přednosti opětovného zavedení pěstování konopí zdůrazňovalo ministerstvo ve svých publikacích také v následujících letech. Podobné informace se objevovaly i v technických magazínech a v roce 1916 nechalo ministerstvo vypracovat dvě studie, které doporučovaly znovu využívat konopí jednak kvůli papíru, ale i na základě objevu nové technologie z roku 1912, kdy se podařilo zpracovat odpadní vlákno, tzv. koudel tak, aby ho bylo možné dále průmyslově využít.

V této době bylo ještě možné vidět podobné články a odborné publikace na veřejnosti, aniž by vyvolávaly odpor konzervativních občanů a obviňování autorů z podpory drog. Konopí bylo na konci devatenáctého století společností tiše tolerováno i jako intoxikační prostředek (ve formě hašiše, který se z Egypta přes Francii rozšířil po Evropě i Severní Americe) dostupný v určitých podnicích a klubech ve větších městech, přičemž alkohol byl na rozdíl od současnosti hodnocen jako větší zlo:

Převažující veřejné mínění tehdy svalovalo vinu za domácí nesváry na alkohol a v posledním desetiletí devatenáctého století dokonce několik ženských protialkoholních sdružení doporučovalo spíš rekreačně užívat hašiš než alkohol, protože věřily, že pití vede na rozdíl od hašiše k bití manželek. (...) Navzdory takovým občasným průlomům do obecné kultury zůstal hašiš i v pozdně viktoriánské éře v příšeří – nedovolený, ale ne nelegální. (...) Stovky „hašišových“ domů zásobovaly bohaté a sofistikované občany New Yorku a dalších měst, avšak pravidlem hry byla diskrétnost. 

Za první možný útok oficiální moci na konopí by se dal mylně považovat rok 1906, kdy vešel v platnost federální zákon o čistotě potravin a léků (Pure Food and Drug Act), který ale „předepisoval pouze to, že jakékoli množství určitých látek (kromě konopí se jednalo i o alkohol, opium, kokain a chloralhydrát) musí být jasně uvedeno na obalech všech veřejně dostupných potravin či léků“. Je pravdou, že tento zákon již do jisté míry odrážel společenské nálady od druhé poloviny devatenáctého století, kdy zejména konzervativní část populace začala brojit proti všemožným intoxikantům a celkovému morálnímu úpadku. Tyto nálady spolu s rasovou nesnášenlivosti byly živnou půdou pro budoucí prohibiční hnutí.

Nicméně skutečným prvním protidrogovým zákonem byl až Harrisonův zákon o drogách (Harrison Narcotics Tax Act) z roku 1914, kterým dle mého soudu začala novodobá „doba konopného temna“, ačkoli za symbolické datum počátku drogové prohibice ve Spojených státech je považováno až přijetí posledního prohibičního zákona z roku 1937 – zákona o zdanění marihuany (Marihuana Tax Act).

Konopí v době přijetí Harrisonova zákona ještě stále nebylo veřejným nepřítelem číslo jedna a díky pozitivním svědectvím lékařů a zástupců farmaceutických společností v Kongresu ho zákonodárci nakonec z prvního seznamu zakázaných drog vyjmuli. Nicméně Harrisonův zákon určil precedens na dlouhé roky dopředu a vyslal Spojené státy na společensky zhoubnou a ekonomicky prodělečnou cestu kriminalizace drog a jejich uživatelů. O co se tedy vlastně jednalo a co k přijetí tak neobvyklého a přísného zákona vedlo?

Předně je důležité poznamenat, že návrh zákona působil zmatečně a bylo těžké usuzovat, jaké budou ve skutečnosti jeho implikace. Jak fundovaně vysvětluje Edward M. Brecher:

Harrisonův zákon se na první pohled vůbec nezdál být prohibičním. Vypadal jako obyčejná regulace prodeje opia, morfia, heroinu a dalších drog – v malém množství volně prodejných v lékárnách a ve větším množství na předpis. Pravomoc doktora měla být definována jednoznačně: „Výše uvedená omezení se nevztahují na předepisování anebo vydávání zmiňovaných drog pacientovi výhradně lékařem, zubařem anebo veterinárním chirurgem, kteří k tomu mají profesní oprávnění.“ Registrovaní lékaři měli mít za povinnost pouze vést záznamy o předepsaných a vydaných drogách. Je pravděpodobné, že ani jeden ze členů Kongresu v době hlasování nevěděl, že tento zákon bude prohibiční.

Zákonodárci neměli v úmyslu postavit drogovou závislost nebo činnost určitých lékařů mimo zákon, v první řadě šlo o účinnou registraci a zdanění lékárníků nakládajících s opiáty. Druhým důvodem byla snaha alespoň nějakým způsobem plnit mezinárodní závazky z konference v Haagu, která skončila podepsáním první Mezinárodní úmluvy o opiu v roce 1912. Tyto úmluvy ale měly primárně řešit situaci kolem opia v Jihovýchodní Asii a Číně, přičemž při rozpravách o Harrisonově aktu se většinu času debatovalo právě o řešení mezinárodní situace, ne o problematice drog a závislých lidí ve Spojených státech.

Jenže džin byl vypuštěn z láhve a situace se začínala rychle vyvíjet neočekávaným směrem – Federální daňový úřad (Bureau of Internal Revenue) najednou neměl za úkol pouze vybírat daně, vydávat kolky a vést záznamy. Úřad jednak postupně začal zavádět další regulace a omezení obchodu s narkotiky, které v následujících letech Kongres poslušně schvaloval, především ale prakticky okamžitě spustil oficiální kampaň proti tehdejší péči o drogově závislé.

Vše se odehrávalo za výrazné podpory puritánsky orientované části společnosti, která chtěla Spojené státy očistit od všeho špatného. Tento útok zasáhl nejen všechny drogově závislé, ale i lékařskou profesi, jejíž zástupci hlasitě protestovali – z ryze medicínské záležitosti se najednou stával kriminální a politický problém, přičemž lékařům bylo jasné, že pacienti z nových pravidel nebudou mít pražádný užitek.

V praxi to vypadalo tak, že kus věty z Harrisonova zákona o lékařích: „kteří k tomu mají profesní oprávnění“, byl vykonavateli zákona vykládán zhruba v tom smyslu, že doktor nemůže předepisovat závislým lidem opiáty, protože závislost není nemoc a závislý člověk tím pádem nemůže být pacient. A doktor přece „nemá profesní oprávnění“ k tomu, aby předepisoval anebo vydával drogy někomu, koho zákon nepovažuje za pacienta.

Během krátké doby od přijetí Harrisonova zákona bylo mnoho lékařů zatčeno a souzeno v důsledku snahy Federálního daňového úřadu eliminovat medicínskou péči o drogově závislé, ovšem tyto snahy narážely na odmítavý postoj soudů. V odborných žurnálech se prakticky ihned začaly objevovat varovné a nesouhlasné názory profesionálů, jako například v tomto úvodníku v New York Medical Journal z 15. května 1915:

Jak se dalo očekávat, (...) Harrisonův protidrogový zákon měl za okamžitý efekt to, že v nemocnicích a sanatoriích se začali shlukovat drogově závislí lidé, kteří hledali své narkotikum. Sporadicky byly hlášeny i násilné kriminální činy – obvykle jako důsledek zoufalých pokusů získat drogy. V ojedinělých případech šlo o nepříčetné jednání v deliriu způsobeném náhlou abstinencí. (...) Nicméně ty opravdu vážné důsledky pramenící z tohoto zákona se budou projevovat postupně a ne vždy u nich bude viditelná spojitost s Harrisonovým aktem. Bude se jednat o zničení nadějných kariér a rozpad šťastných rodin. Půjde o páchání trestných činů, k jejichž pravé podstatě se nikdy nedobereme, a o zvýšený počet psychicky poškozených jedinců v nemocnicích a ústavech, kteří by jinak neměli problém žít normální život bez konfliktů s okolím.

Podobná varování se objevovala v dalších lékařských žurnálech, ovšem všechny snahy o nápravu přišly vniveč již v roce 1919, kdy byl Harrisonův prohibiční akt ještě zesílen na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu, který potvrdil zrušení programů péče o drogově závislé.

Ve stejném roce začala platit i prohibice alkoholu, v médiích nabírala na síle kampaň brojící proti ďábelským narkotikům, které představovaly novou hrozbu zejména pro zdraví a čistotu americké mládeže. Tato zastrašující kampaň natolik úspěšně rozšířila paniku na veřejnosti, že podle jejího vzoru Federální úřad pro narkotika zorganizoval i následnou kampaň proti symbolu zla, kterým byla vražedná droga mexické spodiny zvaná marihuana. A tak se boj proti drogám v americké společnosti a politice mohl rozhořet naplno.

Ještě předtím, než se na tento souboj podívám zblízka, pokusím se stručně vysvětlit a doložit, jak se z konopí stala během několika let marihuana.

 

Jak hanlivý výraz marihuana spatřil světlo světa

Jaké byly hlavní příčiny tak vyhrocené situace kolem narkotik a konopí, v níž se Amerika s koncem první světové války ocitla? Upozorňoval jsem na mezinárodní tlak ohledně regulace obchodu s opiem, který ovšem souvisel zejména se situací v Asii a politickými zájmy různých velmocí. Problematika alkoholu a jeho prohibice by byla tématem na samostatnou publikaci a zaměřím se na ni pouze v přímé souvislosti s prohibicí konopí. Také jsem zmínil počátek nové (marihuanové) éry – údajné šíření oné nebezpečné substance směrem od mexických hranic na sever od konce devatenáctého století – a nyní tento proces rozeberu podrobněji.

Slovo marihuana se v anglickém jazyce oficiálně poprvé objevilo v roce 1894, kdy uznávaný etnolog John G. Bourke publikoval ve Scribner’s Magazine článek „The American Congo“, ve kterém odkazuje na rostlinu jménem mariguan rostoucí na březích Rio Grande u hranic s Mexikem. Současně se ale stále spekuluje, jaký původ má tento mexický výraz – Alan Piper uvádí několik možností, přičemž nejpravděpodobnější se zdají být dvě varianty – buď cestou čínských přistěhovalců v průběhu devatenáctého století, anebo ze Španělska, kam ho ve středověku přinesli Maurové. Ať už termín marihuana do Mexika doputoval jakkoli, pro téma této práce je důležitější otázka, jak se z neutrálního a ve Spojených státech neznámého výrazu mohlo během relativně krátké doby stát velmi pejorativní označení.

První pokus o diskreditaci (tehdy ještě konopí) předvedli zástupci Spojených států na začátku výše zmiňované první konference v Haagu, kdy se pokusili neočekávaně zařadit konopí mezi ostatní celosvětově zakazované substance. Důvodem měl být příliv barevných přistěhovalců z Mexika do oblastí kolem San Franciska, kteří kouřili vrchní části konopných rostlin a učili to údajně i bílé. Většina ostatních zemí ale návrh nebrala vážně a nedoporučila ho do závěrečného ustanovení.

Mezitím na půdě Kongresu probíhalo několik slyšení, které měly také konopí nějakým způsobem kriminalizovat, ale stejně jako v případě Harrisonova zákona se vždy našlo dostatek významných odpůrců těchto návrhů. Pravděpodobně proto, že stále existovalo několik významných farmaceutických firem, které vyráběly léčivé přípravky z konopí a nechtěly tak přijít o zisky. I přes vzrůstající odpor bílé části společnosti zejména ve státech s větší černošskou populací a u hranic s Mexikem dokázala tehdejší „konopná lobby“ udržet Kongres a federální legislativu na uzdě. Je ironií osudu, že za konopí se při politických diskuzích stavěli lékaři a zástupci farmaceutického průmyslu, kteří o pár desítek let později do posledního dechu bojovali za jeho absolutní prohibici, přičemž důvod byl stále stejný – zisk.

Americký Kongres se tedy v prvních dvou desetiletích dvacátého století vyhnul přijetí zákonů proti konopí (na rozdíl třeba od opia nebo kokainu), protože většina zákonodárců zatím stále neznala žádnou marihuanu, ale pouze neškodnou a široce využitelnou rostlinu jménem konopí – v americkém prostředí přesněji řečeno hemp jako zemědělský produkt a cannabis jako léčivo. Jinak tomu ale bylo v jižních státech, kde se od prvních let dvacátého století nový výraz marihuana zarýval do hlav obyčejných Američanů jako symbol všeho špatného, co s sebou imigranti přinášejí. Alan Piper například dokládá, že v Los Angeles Times byl již v roce 1914 otištěn článek, ve kterém slovo marihuana prokazatelně figuruje v souvislosti s drogovými dealery.

V roce 1914 byl přijat historicky první protimarihuanový zákon v texaském El Pasu a od roku 1915 jej následovaly celé státy zejména na jihozápadě země – postupně Kalifornie, Utah, Texas a další. Otázkou zůstává, do jaké míry věděli místní zastupitelé, co vlastně zakazují. V Kalifornii a okolních hraničních státech se jednalo především o problémy s mexickými přistěhovalci (a samozřejmě s čínskými imigranty v případě zákazu opia), v New Orleans zase o černochy. V knize The Science of Marihuana je situace popisována následovně:

Ve Spojených státech užívali pravidelně konopí jenom místní skupiny Mexičanů a afroamerických jazzových hudebníků v několika málo větších městech. Zejména až vlna mexických imigrantů v prvních desetiletích dvacátého století přinesla téma škodlivé drogy marihuany do širokého povědomí společnosti, což následně vedlo až k prohibici. Droga nejdříve pronikla do New Orleans a dalších jižních měst, načež se pomalu rozšířila na sever do více zabydlených oblastí. Postupně se začaly objevovat barvité příběhy a marihuana byla rázem zodpovědná za páchání násilných trestných činů a zkaženou morálku mládeže.

S autorem bych nesouhlasil pouze v tom, že by za celou dekádou prohibičních snah měl stát strach bílé většiny z násilnických a smyslů zbavených Mexičanů. Daleko pravděpodobnější bylo to, že propaganda tzv. žlutého žurnalismu (Yellow Journalism – k němu se dostanu podrobněji v jedné z dalších podkapitol) pouze využila vrozeného odporu vůči minoritám a nižším sociálním vrstvám (což se častokrát překrývalo) k rozdmýchání nepřátelských nálad a dosažení „vyššího“ cíle.

Samozřejmě bylo nad slunce jasné, že obyvatelé Mexika mají ke konopí vřelý vztah a občasné kouření vrchních částí samičích rostlin patří ke společenským zvyklostem stejně jako třeba šálek čaje o páté v Anglii. Jenže pro většinu bílých Američanů byl každý Mexičan jednoduše „negrem z jihu“ – sice nebyl otrokem, ale byl to zaostalý venkovan. Typický přistěhovalec z jihu měl být líný divoch, výbušný, nezodpovědný pobuda a zloděj.

Ve chvíli, kdy v Mexiku v roce 1910 propukla revoluce, zvýšil se i počet imigrantů a boje se čas od času přelévaly na americkou stranu hranice. Když v roce 1916 Pancho Villa zaútočil na vojenské stanoviště v Columbusu, dosáhla americká nesnášenlivost vůči všem Mexičanům vrcholu. Tento moment je v dnešní době připomínán i z jiného důvodu – když vojáci Spojených států odrazili útok a pronásledovali Pancho Villu až do vnitrozemí Mexika, zpívali si Panchovi bandité posměšnou píseň s tímto textem:

La cucaracha, la cucracha
Ya no puede caminar
Porque no tiene, porque no tiene marihuana quo fumar  

Což v překladu znamená zhruba následující:

Švábi, švábi
Už nemůžou ani chodit
Protože jim došla, došla jim marihuana a nemají co čoudit

Je tedy zřejmé, že Mexičané se za své sympatie ke konopí na začátku dvacátého století nijak nestyděli a stejně tak Američané měli dostatek příhodných důkazů a informací k tomu, aby si udělali o věčně intoxikovaném a násilnickém přistěhovalci jasný obrázek.

Nyní už jen stačilo očernit černochy a jmenovat do správných funkcí ve státní správě několik schopných jedinců, kteří dokázali zmanipulovat veřejnost i Kongres tak, že postoj ke konopí – nyní už tedy spíše marihuaně – se během několika let radikálně změnil k horšímu. K této proměně přispěl značnou měrou i neúspěšný experiment s prohibicí alkoholu z let 1920 až 1933. Všem příčinám se budou věnovat následující podkapitoly tak, aby bylo možné popsat a pochopit, z jakého důvodu situace dospěla až k celonárodnímu zákazu konopí v roce 1937.

 

Marihuanové šílenství se rozjíždí

Dalo by se říct, že informace o údajném nebezpečí plynoucím z marihuany se objevovaly zpočátku samovolně a bez výraznějšího přispění jednotlivců či skupin, které by měly konkrétní zájem na prohibici konopí. To se ve třicátých letech začalo výrazně měnit a centrem nenávistné kampaně se stal nově vzniklý Federální úřad pro narkotika (Federal Bureau of Narcotics – FBN), v jehož čele stanula zásadní postava prohibičního hnutí Harry J. Anslinger (1892–1975). Společnost ovšem musela nejdříve projít již naznačovanými změnami, aby měla celostátní pomlouvačná kampaň šanci na výraznější úspěch. Jakmile tyto změny rozeberu podrobněji, přejdu k analýze profesní dráhy šéfa FBN, který po dobu více než třiceti let zásadně ovlivňoval protidrogovou politiku Spojených států.

Kromě zmiňovaných přistěhovalců z Mexika dělala velké starosti obyvatelům amerických měst na Jihu černošská část populace. Otroctví bylo sice zrušeno před více než padesáti lety, nicméně rasová segregace byla realitou všedního života prakticky ve všech státech bývalé Konfederace a v ghettech severních měst jako Chicago nebo New York nebyla situace o mnoho lepší.

Český čtenář má snad dostatečnou představu o tom, jak vypadá život v odloučených komunitách, kde obyvatelé nemají přístup ke vzdělání, práci a sociálním službám a naopak se zde rozmáhá kriminalita, konzumace těch opravdu nebezpečných drog a šíří se různé nemoci. Je všeobecně známou pravdou, že rasová nesnášenlivost dodnes patří ve Spojených státech mezi nepalčivější společenské problémy a že zdaleka neskončila s prohrou Jihu v občanské válce. Názory mnohých bílých konzervativců a silně věřících křesťanů (známých jako tzv. WASP – White Anglo-Saxon Protestants) ostatně nemají daleko k postojům otrokářských farmářů z jižních států před dvěma sty lety.

Méně se již v odborných kruzích hovoří o tom, že za tento současný stav je do značné míry zodpovědná kriminalizace a očerňování konopí z třicátých let. Toto uměle a účelově vytvořené spojení mezi marihuanou a zločinným chováním barevných Američanů pomohlo utužit jejich vyčlenění ze společnosti a zároveň dalo policejním složkám do rukou účinnou zbraň při „vymáhání zákonů“ v různých ghettech po celé zemi. Jako vedlejší efekt se marihuana začala zdát být ještě nebezpečnější drogou, protože ji užívali nebezpeční a nepřizpůsobiví občané.

První vlna marihuanového šílenství a šikany černošské populace proběhla v New Orleans. Radní pro veřejnou bezpečnost si všiml kouření konopí u barevných obyvatel města poprvé v roce 1910 a pár let poté už rasističtí novináři a politici horlivě brojili proti této rostlině a jejím uživatelům. Z kulturního hlediska je jistě zajímavé, že marihuana byla ve spojení s černochy považována za spouštěč psychotických představ vedoucích k tvorbě nekonvenční a také velice nebezpečné jazzové hudby. Tvrdilo se, že jazz vyvolává duševní opilost, neovladatelné sexuální bažení a společně s marihuanou způsobuje, že se lidé chovají jako smyslů zbavení.

Ve třicátých a čtyřicátých letech nechal Anslinger sledovat dnes již legendární jazzové muzikanty, jakými byli například Louis Armstrong, Duke Ellington, Dizzy Gilespie a další, a vedl o nich rozsáhlé záznamy. Dokonce je chtěl nechat všechny najednou pozavírat, což však jeho nadřízení nakonec zamítli. Král jazzu Louis Armstrong pronesl několik slavných vět o konopí, například slovní hříčku, kterou upozorňuje na stále přísnější zákony: „Nejdřív jsi byla jen přestupek (misdemeanor), ale pak jsem se na tobě upek (meaner).“ 

Pohár začínajícího marihuanového šílenství se postupně plnil během třinácti let trvající neúspěšné prohibice alkoholu. Moralisté, konzervativní obroditelé společnosti a puritáni se spojili v tažení proti opiu, kokainu, konopí a na určitou dobu i proti alkoholu. Tím se na krátký čas výrazně zvýšila popularita konopí, které do značné míry nahrazovalo zakázaný alkohol, ale tato situace zároveň vedla k dalšímu zviditelnění oné „temné stránky“ zneužívání rostliny zejména „sociálně nepřizpůsobivými“, tedy zejména barevnými občany. Dokud byli uživatelé drog pouze bílí Američané z vyšší společnosti, veřejnost byla bez obav, ale ve chvíli, kdy se drogy dostaly do rukou „hloupým a agresivním“ černochům a Mexičanům, bílá většina začala mít zákonitě strach. Jak vysvětluje Abel:

Pohled na marihuanu se ve dvacátých a třicátých letech vyvíjel v souladu s vzrůstajícími třídními konflikty ve společnosti a strachem z užívání opia z konce devatenáctého století. Za snahami kriminalizovat konopí stálo přesvědčení, že tato droga může vést k ještě většímu morálnímu úpadku minoritních skupin a sociálně slabších obyvatel. Dokud byla většina uživatelů z vyšších vrstev, nebyly žádné drogy považovány za významný celospolečenský problém.

Do tohoto popisu drog by měl být zařazen i alkohol, který se také stal první obětí zoufalého pokusu o morální obrodu společnosti – v roce 1919 byl schválen tzv. Volsteadův zákon (přesný název zněl National Prohibition Act), který zakazoval výrobu a prodej alkoholu po celých Spojených státech. Tento Osmnáctý dodatek (Eighteenth Amendment) získal v Kongresu potřebné dvě třetiny hlasů, následně došlo k ratifikaci v jednotlivých státech a přehlasování veta prezidenta Wilsona. Přijetí zákona značilo bezprecedentní zásah do ústavních práv všech Američanů, kdy federální vláda zpochybnila určité základní svobody a zničila bez kompenzace soukromý majetek stáčíren a zpracovatelů v hodnotě mnoha milionů dolarů.

Nicméně velká část populace se zákonem nesouhlasila a především ho nedodržovala. Zároveň vzniklo celé nové odvětví pančování, pašovaní, ilegálního nákupu a prodeje alkoholu a díky nedaněným příjmům získávali obrovskou moc gangsteři jako například věhlasný Al Capone. Ti následně upláceli policii a politické představitele, což dohromady vedlo k naprosto opačnému efektu – prohibiční zákon pouze prohloubil morální úpadek společnosti a ukázal, že lidé si svou drogu vzít nenechají. Jednotlivé státy postupně stále hlasitěji odmítaly federální zákon a od roku 1926 schvalovaly vlastní legislativu na zrušení prohibice. Pro současný stav věcí ohledně marihuany ve Spojených státech má tato zkušenost naprosto zásadní význam, k čemuž se dostanu v závěrečné kapitole.

Nově zvolený Kongres v únoru 1933 uznal, že prohibice naprosto selhala, a celostátně ji zrušil, ačkoli některé konzervativní státy a města část zákazů zachovaly. Nicméně toto období zásadně ovlivnilo i situaci kolem konopí, jak se píše v knize Economics of Prohibition:

Prohibice měla dopad na trh s marihuanou. Jak ceny alkoholu v průběhu let stoupaly, relativní cena marihuany klesala a její dostupnost a konzumace rostla. Velmi populární byla mezi lidmi s menšími příjmy, kteří si nemohli dovolit drahý ilegální alkohol. (...) Nebýt prohibice, marihuana by pravděpodobně nevystoupila do popředí zájmu jako zásadní společenský problém a nebyla by předmětem celonárodní daňové úpravy z roku 1937. (...) K tomuto účelu posloužil i Harrisonův zákon, který zjednodušoval zavádění federálních prohibičních zákonů v jednotlivých státech díky výsledkům soudních sporů z předchozích let. Využíval též federální pravomoci ukládat daňové povinnosti na jednotlivé státy. 

K vysvětlení zákonu o zdanění marihuany z roku 1937 se dostanu podrobněji v další části této práce. V této podkapitole jsem prezentoval tři hlavní „spouštěče“ odlišného vnímání konopí ve společnosti – „zkouřené a líné“ mexické přistěhovalce, „jazzem poblouzněné“ Afroameričany a celkové rozšíření rekreačního užívání během alkoholové prohibice. Mark Thorton předkládá teorie, které vznikly v šedesátých a sedmdesátých letech a do značné míry potvrzují výše řečené, i když byly v průběhu let částečně upravovány a kombinovány. „Mexická hypotéza“ z roku 1975 je spojením rasové problematiky všech barevných Američanů a z roku 1963 pochází „Anslingerova hypotéza“.

Podle mého názoru se jedná o kombinaci všech těchto hypotéz a zcela jistě i dalších podnětů od různých zájmových skupin. Nyní se tedy dostávám do období, kdy výše zmiňované očerňování konopí získává reálný a pevný základ na půdě federální administrativy a objevují se zcela konkrétní osobnosti, které mají na kriminalizaci rostliny eminentní politický i ekonomický zájem.

Středobodem těchto snah byla jednoznačně postava Harryho J. Anslingera – prvního ředitele Federálního úřadu pro narkotika, kterým byl od roku 1930 až do kontroverzního odstoupení v roce 1962. Anslinger byl člověk, který by podle mého soudu měl být za svou činnost a za všechno, co vykonal pro „dobro“ lidstva, stavěn na roveň nejzápornějším postavám světových dějin dvacátého století. Čtenáři nyní nabídnu důvody, které mne vedou k tomuto příkrému soudu.

 

Harry J. Anslinger a jeho spojenci vstupují na scénu

„Kdyby se strašlivý Frankenstein ocitl tváří v tvář netvoru jménem marihuana, na místě by zemřel strachy.“

Harry J. Anslinger ve Washington Herald 12. dubna 1937. 

V roce 1930 nastoupil Harry J. Anslinger do čela nově zřízeného Federálního úřadu pro narkotika, který vznikl sloučením několika již existujících úřadů. V této době se v novinách zejména v Louisianě a dalších jižních státech objevovaly překroucené či zcela smyšlené příběhy o hrůzostrašných činech přistěhovalců pod vlivem marihuany. Postupně se tyto informace dostávaly do severních měst, kde je xenofobní novináři přejímali a upravovali na lokální podmínky. To bylo živnou půdou pro Anslingerovu činnost v následujících letech, kdy spustil celostátně organizovanou mediální kampaň za účelem totálního očernění konopí pomocí marihuany. Oficiální dokumenty celý průběh přesně popisují, důležité je ale také uvědomit si, jaká byla Anslingerova motivace a pravé důvody. Začátky v úřadě popisuje Rowan Robinson:

V prvních letech po svém zřízení Anslingerův úřad minimalizoval problém marihuany a tvrdil, že by kontrolu konopí měly mít v pravomoci jednotlivé státy. Federální úřad pro narkotika byl v ekonomice postižené krizí plně vytížen bojem o své přežití a tak zpočátku omezil své aktivity na uplatňování Harrisonova zákona proti opiu a kokainu. Ale Anslingerova pozornost se postupně obracela na konopí. Udělal z něho problém, aby zajistil přežití maličkého FBN? To nikdo neví. Ovšem s jistotou víme, že za manželku měl neteř ministra financí Andrewa Mellona, bankéře, který financoval růst petrochemické dynastie Du Pontů.

Zástupci a lobbisté chemického průmyslu v Kongresu měli jednoznačný zájem na odstranění přírodního konopí z výroby textilií. Firma DuPont ve dvacátých letech vyvinula a patentoval různé sulfáty, nylon, celofán a další plasty, kterými hodlala zaplavit trhy.

Stejně tak se od konopí postupně odvracely farmaceutické firmy, které preferovaly synteticky připravené chemické léky, protože konopí jako rostlinu nebylo možné patentovat a také stále nebylo dost dobře možné zabránit obyčejným lidem, aby ji doma pěstovali a využívali podle svého uvážení.

Za tímto snažením stál mezi jinými další „tichý hráč“ americké politiky – jedna z nejvlivnějších a nejbohatších rodin Rockefellerů. Jejich organizace podporovaly výzkumné ústavy při lékařských univerzitách a štědře sponzorovaly různé programy. V roce 1910 ale publikoval jistý Abraham Flexner rozsáhlou studii, podle jejíchž závěrů by se do lékařských ústavů, které se zabývají bylinnou medicínou založenou na přírodních substancích, neměly investovat žádné prostředky. Důvodem mělo být to, že údajně nemají vhodné laboratoře a metody. Sám Flexner pracoval následujících více než dvacet let přímo v Rockefellerově nadaci, kde uváděl svou teorii do praxe.

Než bylo tedy konopí v roce 1941 definitivně „zbaveno“ jakýchkoli léčebných vlastností a vyškrtnuto z oficiálního amerického lékopisu, probíhala dlouholetá kampaň za jeho vytlačení z medicínské praxe i výzkumu. Stejně jako dnes byli lékaři vystavováni tlaku farmaceutických skupin, které prosazovaly svoje chemické preparáty. V té době ale ještě agenti vznikajících koncernů nenabízeli placené dovolené na horách výměnou za propagaci jejich značky. Kdo se ve Spojených státech první poloviny dvacátého století odmítal podřídit nastoupenému trendu syntetických léčiv, které prosazovaly zmiňované nadace, přišel jednoduše o nabízené granty a peníze.

Kromě toho Rockefellerové vložili investice do rozmáhajícího se ropného byznysu, kde se obávali možné konopné konkurence jako levnějšího pohonu, což předpovídal i Henry Ford. Jack Herer k tomu ve své – dnes již legendární – knize dodává:

V globálním měřítku je nejefektivnější energetickou rostlinou konopí, jednoletý obnovitelný zdroj, schopný nahradit fosilní paliva. Dřívější ropní baroni (Rockefeller ze Standard, Rothschild z Shell a další) si ve dvacátých letech uvědomili možnost Fordova metanolového plánu a jeho cenové dostupnosti. A tak udržovali ceny ropy neuvěřitelně nízko – jeden až čtyři dolary za barel až do roku 1970. Tak nízko, že jim žádný jiný energetický zdroj nemohl konkurovat... 

Henry Ford byl na rozdíl od Anslingera, Mellona a dalších odpůrců obnovitelných a přírodních zdrojů velkým nadšencem, pokud šlo o objevování nových způsobů využití konopí. Ve své továrně na zpracování biomasy v Iron Mountain kultivoval a následně zpracovával konopí a předpovídal mu velkou budoucnost, jelikož se dá využívat při výrobě stovek produktů – od stavebních materiálů přes paliva až po celé části automobilů a dalších strojů. Z pšeničné slámy, vlákna agáve sisalové a konopí dokonce dokázal sestavit funkční plastová auta.

V roce 1938 navíc vyšla v technickém magazínu Popular Mechanics detailní analýza využití konopí vzhledem k novým metodám mechanického zpracování, které nevyžadovaly tolik lidské práce. Zároveň se otevíraly i zcela nové možnosti využití v průmyslu a zemědělství – přesně v intencích Fordových předpovědí. Tento článek pokřtil znovuobjevené konopí jako „novou miliardovou plodinu“ a je zmiňován snad v každé publikaci o historii této rostliny, protože přinášel zcela zásadní a objevné informace. Zároveň bylo smutnou ironií, že vyšel jen těsně před tím, než nad marihuanou spadla definitivně prohibiční klec.

Jasně se tím prokázalo, že státní politika se raději opírá o populistickou propagandu, namísto aby iniciovala vědecký výzkum a odborné debaty, jež by ostatně měly rozhodovat o všech zásadních ekonomických, hospodářských a koneckonců i společenských tématech. V české verzi Robinsonovy Velké knihy o konopí je ukázka z onoho článku, který pro jeho neocenitelnou výpovědní hodnotu cituji v delším rozsahu:

Americkým farmářům kynou nové plodinové zisky ve výši několika set milionů dolarů, a to díky tomu, že byl vynalezen stroj, který řeší problém starý více než 6 000 let. Jedná se o konopí, plodinu, která nebude křížit cestu ostatním americkým produktům. Naopak, zbaví nás potřeby dovážet surový materiál produkovaný málo placenými rolníky a vytvoří tisíce pracovních míst pro americké dělníky po celé zemi. Ten nový stroj je v podstatě zařízením sloužícím k oddělení vláknité kůry od zbytku stonku, díky čemuž lze konopné vlákno efektivně zpracovat i bez neúměrně velkého nasazení lidské práce.

Tento stroj se nazýval dekortikátor a mohl znamenat opravdovou renesanci konopné produkce a zpracování, protože mechanicky nahrazoval namáhavou lidskou práci. Podle článku měla budoucnost konopí vypadat zhruba následovně:

Z farmářova pohledu je konopí plodinou, kterou je snadné pěstovat s výnosy sedm až patnáct tun na jeden hektar kteréhokoli typu půdy, na němž lze pěstovat kukuřici, pšenici nebo oves. Jeho vegetační období je krátké a poroste ve všech státech Unie. Dlouhé kořeny prorůstají a dělí půdu a zanechávají ji dokonale připravenou pro setbu v následujícím roce. (...) Ze surového vlákna lze vyrobit silné provazy či lana, tkát pytlovinu, nebo jej lze bělit a zjemnit. Při tomto procesu z něj navíc je možné získat vedlejší pryskyřičné produkty vysoké obchodní hodnoty. (...) Jedna velká prachárna spotřebuje každý rok tisíce tun konopného pazdeří při výrobě dynamitu a TNT. Jistá papírna platívala za cigaretové papírky více než milion dolarů ročně za dovoz ze zahraničí, dnes tyto papírky vyrábí z konopí pěstovaného v Minnesotě. Nová továrna v Illinois vyrábí jemný papír na akcie. Přírodní složky z něj činí levný zdroj všech známých druhů papíru a vysoký obsah celulózy slibuje naším chemikům neomezený přísun materiálu, ze kterého se může následně vyrábět tisíce produktů. (...) Roční obrat celého papírnického odvětví přesahuje jednu miliardu dolarů a z toho osmdesát procent tvoří dovoz. Ale z konopí bude možné vyrobit všechny druhy papíru a vládní odhady hovoří o tom, že 10 000 hektarů vyhrazených na pěstování konopí nám zajistí přísun takového papíru, kolik dává 40 000 hektarů průměrného lesa.

Nicméně obnovení výroby papíru z konopí Anslinger nikdy nemohl dopustit, protože jeho třetí a pravděpodobně nejvýznamnější spojenec, William R. Hearst, patřil mezi nejbohatší a nejvlivnější muže Spojených států a vlastnil většinu dřevozpracovatelského průmyslu. V roce 1936 bylo sedmdesát procent papíru v celé zemi vyrobeno Hearstovými společnostmi, a to za cenu toho, že byly devastovány rozsáhlé lesní porosty, přičemž ještě před rokem 1883 se ve světě vyrábělo až devadesát procent papíru z konopí.

Žlutý žurnalismus a další metody boje proti marihuaně

Pro Hearsta bylo konopí nepřítelem číslo jedna a k jeho diskreditaci plně využíval druhého zdroje svého enormního bohatství a vlivu – sítě novin a deníků od San Franciska až po New York, které ochotně participovaly na kampani rozpoutané Anslingerovým FBN v druhé polovině třicátých letech. Tato dnes již naprosto prokazatelně lživá propaganda se označovala jako odnož tzv. žlutého žurnalismu (Yellow Journalism) a nyní stručně popíšu, jak ono specifické novinářské odvětví vzniklo a fungovalo.

Název byl odvozen od jednoho z prvních novinových komiksů, kde vystupoval jako hlavní postava jakýsi žlutý kluk (Yellow Kid). Tento komiks vycházel koncem devatenáctého století v novinách vlastněných Josephem Pulitzerem do té doby, než Hearst přetáhl jeho autora do jednoho ze svých deníků. Pulitzer ale zaměstnal jiného kreslíře a nějaký čas vycházely paralelně dva komiksy s postavou malého, ale drzého chlapce, který pobýval ve slumech New Yorku, hovořil drsným slangem a setkával se s podivnými existencemi. Jeho příběhy působily opravdově, ale byly účelně zveličovány a vytvářely do určité míry zkreslený obraz života v těchto oblastech města.

Následně se podobně bulvárnímu novinářskému stylu začalo říkat žlutý žurnalismus, který je dnes ve slovnících definován například takto: „Styl psaní, který je založen na vytváření senzací a výrazném přehánění.“

Hearst získal bohaté zkušenosti s tvorbou lživých a propagandistických textů právě koncem devatenáctého století, kdy nechával tisknout nenávistné články, aby pomohl rozpoutat válku s Mexikem v roce 1898. K Mexičanům cítil odpor kvůli jejich údajné lenosti, nízké inteligenci a násilnickým sklonům, ale také dost možná i proto, že v důsledku postupu Pancho Villy ztratil více než 300 000 hektarů kvalitní lesní půdy.

Jeden takový příklad žlutého žurnalismu je rozebírán v zajímavé publikaci z roku 2009 s názvem Marijuana Is Safer:

Koncem dvacátých let se novinové titulky a úvodníky po celých Spojených státech hemžily zprávami o údajných rizicích plynoucích z užívání marihuany. Tato ukázka z New York Times, které vyšly 6. července 1927, představuje typický příklad vymyšleného obsahu a odstrašujícího tónu tohoto období: „Mexická rodina přišla o rozum. Pět osob se otrávilo jídlem z marihuany. Podle doktorů se vdova a její čtyři děti zbláznily, když snědly rostlinu konopí. Matka zůstane navždy šílená a životy dětí se již bohužel nepodařilo zachránit. (...) Dvě hodiny poté, co žena a její potomci požili rostlinu, došlo u nich ke změně psychického stavu. Sousedé uslyšeli záchvaty šíleného smíchu a přiběhli do domu, kde objevili celou rodinu ve stavu choromyslném. Rozbor prokázal, že narkotikum jménem marihuana rostlo na zahradě mezi obyčejnou zeleninou.“

Na tomto příkladě je vidět, že koncem dvacátých let zasáhlo již marihuanové šílenství v plné síle prakticky celé Spojené státy – tedy ještě několik let před tím, než Anslinger spustil nenávistnou kampaň. Nemá snad ani význam vyvracet výše uvedený, nesmyslný a zcela jistě smyšlený příběh, protože bylo mnohokrát vědecky dokázáno, že marihuana vzhledem ke své extrémně nízké toxicitě prakticky nemůže být pro člověka smrtelná. Navíc i extrémně silné psychoaktivní účinky vždy po určité době odezní – v naprosté většině případů – bez jakýchkoli dlouhodobějších následků.

Harry J. Anslinger měl v každém případě začátkem třicátých let dostatek předpokladů k tomu, aby se svou propagandou uspěl. S podporou Hearstova mediálního impéria a ministra financí a spojence Du Pontů Andrew Mellona zahájil Anslingerův úřad v roce 1935 masívní kampaň, která měla připravit půdu pro chystané prohibiční snahy na celostátní úrovni.

Mezi jejich praktiky patřilo vydávání nenávistných a lživých článků, které navíc přispívaly k rasové nesnášenlivosti v zemi, cenzura a zastrašování lékařů pochybujících o škodlivosti konopí. Jak k tomu dodává ve své objevné knize Alfred R. Lindesmith:

Praktiky i taktiku, jak se vypořádat s nevhodnými názory, převzalo Anslingerovo oddělení pro boj s narkotiky do značné míry od federálních organizací, které se v roce 1930 spojily do tohoto jediného úřadu. Již v roce 1920 byl například Ernest S. Bishop – jeden z nejuznávanějších odborníků na závislosti – obviněn z údajného porušování narkotických zákonů. Doktor Bishop byl vášnivým kritikem toho, jak se Harrisonův zákon interpretoval a následně zaváděl do praxe. Obvinění nebylo staženo po dobu několika let, až ho jiný žalobce označil za skandální a zrušil. Bylo také silně kritizováno všemi účastníky setkání Americké asociace redaktorů lékařských žurnálů v Clevelandu roku 1922, odkud vzešel i protestní dopis prezidentovi a ministrovi financí.

Tento případ šikany a zastrašování byl pouze jedním z mnoha a ve třicátých letech se jednalo o naprosto běžnou praxi Anslingerova úřadu. Větší veřejný dopad však měly výplody žlutého žurnalismu. Profesor Richard J. Bonnie vyjmenovává několik základních, dnes přesvědčivě vyvrácených a velice směšně působících příběhů (překlad je v zájmu autentičnosti věrný populistickému stylu originálu):

1) Z Kalifornie přišla zpráva od šéfa místní pobočky Federálního úřadu pro narkotika, z jejíž části cituji: „Marihuana je horší než heroin. Člověk má po jejím užití chuť bezdůvodně zabíjet a činí mu to nevýslovnou radost. Muž pod vlivem marihuany v kalifornské Eurece usekl hlavu svému nejlepšímu příteli a po odeznění účinků se zhrozil – stejně jako ostatní – nad tím, co provedl.“

2) Ctihodný vězeňský lékař a dozorce ve službě, který se mu snažil pomoci, byli zastřeleni trestancem ve státním vězení v michiganském Maruquette. Vyšetřování ukázalo, že do vězení byly na dně krabice s rybami propašovány zbraně a marihuana, která z Tylczaka, onoho vyvrhele, učinila vraždícího maniaka.

3) Mladík z Tampy na Floridě, závislý na marihuanových cigaretách, se v záchvatu šílenství chopil sekery a zabil svou matku, otce, dva bratry a sestru, protože měl pod vlivem marihuany pocit, že se mu několik lidí snaží usekat ruce a nohy. Připravil tak o život celou rodinu kromě sebe. 

Tyto příběhy neodpovídají vědecky dokázaným vlivům marihuany na lidskou psychiku a především se u všech ukázalo, že nejsou pravdivé. Například na investigativním serveru, který se zabývá prezentací a vyvracením lží z doby marihuanového šílenství, je podrobně rozebrán první případ vraždy nejlepšího přítele v Kalifornii. Při pokusu získat informace přímo na místě v kancelářích šerifa, koronera a místních novin vyšlo najevo, že neexistují žádné záznamy o tom, že by v Eurece v té době byl spáchán jakýkoli podobný čin. 

Stejně tak byly postupně vyvráceny i další případy, jako i ten nejslavnější – výše popisované vyvraždění celé rodiny z Tampy na Floridě. Tento hrozivý čin sev roce 1933 skutečně odehrál a mentálně postižený Victor Licata se stal na dlouhá léta jednou z hlavních zbraní v rukou Anslingerova úřadu. I zde nyní dokážu, jak si první „drogový car“ (drugczar je běžně užívaný americký výraz pro šéfa federálního protidrogového úřadu) nestydatě vymýšlel a podle potřeby překrucoval fakta. Jednak i zástupci policie ihned po činu tvrdili, že marihuana měla pravděpodobně malý vliv na Licatovo jednání. Následně se toto prohlášení samozřejmě ztratilo v záplavě šílených reakcí na vražedné vlastnosti konopí, ale dochovala se alespoň zpráva z lékařského vyšetření, která dokazuje, že Licata byl vážně mentálně postižený, což bylo ovšem dané geneticky (jeho rodiče byli bratranec a sestřenice, navíc v rodině trpěli stejnou duševní chorobou) a měl vražedné sklony odjakživa. Také jsem v této práci již zmiňoval všeobecně přijímaný fakt, že konzumace konopí (na rozdíl třeba od legálního alkoholu) v lidech nevyvolává agresivní chování – ve skutečnosti je tomu na základě vědeckých výzkumů právě naopak.

Harry J. Anslinger využíval při tažení proti konopí i cenzuru a naprosto ignoroval zcela odlišné závěry různých studií a odborných publikací. Jedním z nejznámějších případů ovlivňování nezávislých institucí byla cenzura vydání zpravodaje pro farmáře číslo 663 ministerstva zemědělství v roce 1935, který v původním vydání obsahoval informace i o kultivaci konopí. Na základě soustavného tlaku se Anslingerovi podařilo zástupce ministerstva donutit k tomu, aby pasáže o konopí zcela vyjmuli a již vytisknuté kopie nechal dokonce zničit. 

Poslední metodou byla propagace těch názorů, které potvrzovaly Anslingerova stanoviska, jako například téměř padesátistránková publikace Fredericka T. Merrilla Marihuana: The New Dangerous Drug z roku 1938, která obsahuje účelově překroucené a zavádějící informace a vyložené lži jako například:

Přední farmakolog potvrdil „opiové komisi“, že za dvacet pět let experimentálního zkoumání léčivých účinků preparátů z konopí indického neobjevil žádný, který by nemohl být nahrazen nějakým jiným (syntetický vyrobeným) lékem. Kromě tohoto velmi omezeného a pochybného léčebného potenciálu nemá marihuana žádné opodstatněné využití.

Předpokládám, že jsem na předchozích více než dvaceti stranách dostatečně rozebral složitý proces, jakým dospěla situace kolem konopí a marihuany až k absolutní prohibici v roce 1937. Je vcelku symptomatické, že ve stejném období seve společnosti šířily lživé informace velice podobnými způsoby i v nacistickém Německu.

Na základě masových a dlouhodobě tragických dopadů na lidské životy, rodiny a celou společnost (čemuž se budu podrobně věnovat v závěrečných kapitolách) není tedy zcela od věci přirovnat Harry J. Anslingera k předním představitelům Třetí říše. Svou činností měl nejblíže k říšskému ministrovi propagandy Josephu Goebbelsovi – ostatně oblíbené heslo nacistického pohlavára „tisíckrát opakovaná lež se stane pravdou“ zcela výstižně definuje příběh Anslingerova marihuanového šílenství.

Pokračovanie - História prohibície konope v USA (4)