História prohibície konope v USA (4)

Autorom práce je Mgr. Lukáš Hurt, prekladateľ, historik a redaktor českého združenia Legalizace.cz. Text pôvodne vznikol ako diplomová práca na katedre anglistiky a amerikanistiky na Filozofickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci v r. 2012 pod názvom „Socioekonomické příčiny a důsledky prohibice konopí ve Spojených státech amerických“.

Válka proti drogám a její důsledky pro americkou společnost aneb z výspy demokracie až po vězeňský stát

První obětí války je pravda

– Aischylos

Nejdražší a nejdéle trvající válka v historii Spojených států amerických byla oficiálně vyhlášena 17. června 1971 v Kongresu prezidentem Richardem Nixonem, nicméně z předchozí části je zřejmé, že ve skutečnosti začala mnohem dříve. V této kapitole se nejprve stručně zmíním o hlavních legislativních změnách ve třicátých letech vedoucích k prohibici, poté se zastavím u krátkodobého obratu v postoji federální vlády ke konopí za druhé světové války, až se dostanu ke kritickému rozboru kontroverzní drogové politiky zejména u republikánských prezidentů Nixona a Reagana. Důraz bude stejně jako v předchozí kapitole kladen na účelový postup vládních orgánů, nerespektování doporučení odborníků a cenzuru nepohodlných informaci. V poslední kapitole se pak zaměřím na srovnání současné situace a naznačení možného budoucího vývoje.

 

Legislativní potvrzení marihuanového šílenství na půdě Kongresu

Na federální úrovni byl prvním drogovým zákonem podrobně rozebíraný Harrisonův zákon z roku 1914, ze kterého bylo ale konopí vyjmuto. V následujících letech byli obyvatelé Spojených států (stejně jako celý svět) svědky utužování protidrogových zákonů, které vedly až k prohibičnímu zákonu o zdanění marihuany a velkému vítězství Harryho J. Anslingera v roce 1937. Legislativní procesy nejsou primárním tématem této práce, přesto je pro rámcovou představu stručně popíšu.

Konferencia o drogach v Zeneve

Konferencia o drogách v r. 1925 v Ženeve

Od roku 1912 se konopí na mezinárodní úrovni znovu objevilo až v roce 1925 na konferenci o drogách v Ženevě, kde návrh na zákaz hašiše prosazoval zejména Egypt. Proti byla například Indie a Francie, přičemž Spojené státy prohibiční návrhy podporovaly, ale nakonec jejich zástupci odjeli zklamaní před závěrečnou ratifikací.

Mnoho dalších států dohodu nepodepsalo, a proto byla celá konference považována za neúspěch, co se týče mezinárodní regulace a kontroly drog. Pro konopí měla přesto určitý (v tu dobu zatím spíše symbolický) význam, protože oficiálně omezovala využití rostliny pouze pro – nijak nespecifikované – vědecké a lékařské účely. Především ale byla od této chvíle mezinárodně považovaná za drogu, na které vzniká závislost a jejímu užívání měla být v budoucnu věnována větší politická pozornost.

Ve Spojených státech měl pro budoucí vývoj zásadní význam pátý návrh jednotného drogového zákona (Uniform Narcotics Act), který byl v konečné podobě schválen v roce 1932. Podle něj bylo konopí ve všech formách narkotikum na úrovni opia, ovšem stále ještě bylo na jednotlivých státech, aby tento zákon implementovaly do svých legislativ. Anslingerovým hlavním úkolem v následujících letech bylo přesvědčit co nejvíce států Unie, aby zákon přijaly a vymáhaly. Nicméně do roku 1935 byl zaveden pouze v deseti státech, což přimělo FBN k vystupňování kampaně do takového extrému, kdy „nebylo výroku, který by byl příliš směšný na to, aby byl vyřčen či otištěn“. O tom se ostatně čtenář mohl bohatě přesvědčit v předchozí kapitole.

Netrvalo dlouho a ve Washingtonu se začaly objevovat dopisy a žádosti místních správ o federální zásah do (uměle vytvořeného) marihuanového problému. Podle Anslingera stály za přijetím federálního protimarihuanového zákona politické tlaky – od lokálních policejních složek v postižených státech přes guvernéry až po ministra financí.

Generální rada ministerstva financí Herman Oliphant dostal za úkol tento problém ošetřit, k čemuž Rowan Robinson dodává:

Rozhodl se využít příkladu Harrisonova zákona proti narkotikům a národního zákona o střelných zbraních (National Firearms Act), který na obchodování s nimi uvaloval prohibitivní „převodní daň“. (...) Anslinger nejprve považoval tuto myšlenku za absurdní a pochyboval, že by ji Kongres přijal. Místo toho navrhl, aby byla uzavřena mezinárodní dohoda o kontrole této údajně problematické komodity. (...) V Ženevě v červnu 1936 byl ovšem návrh všemi dvaceti šesti státy odmítnut.

Na domácí půdě se Oliphantovi mezitím podařilo shromáždit vědecké a lékařské názory, které podporovaly teze o nebezpečné droze. Ty byly předloženy k posouzení šestičlenné komisi, jejímž „předsedou byl náhodou Robert L. Doughton, spojenec dynastie Du Pontů, která si brousila zuby na obrovské zisky“. Po očekávaném schválení se návrh zákona HR 6385 dostal na půdu Kongresu. Ve sněmovně reprezentantů ho zákonodárci po pouhých dvou slyšeních podpořili a poslali Finanční komisi Senátu k další ratifikaci. Zde Harry J. Anslinger opět a znovu vědomě lhal:

Komisař Anslinger zahltil zákonodárce šokujícími příběhy o hrozivých účincích marihuany. Citoval například brutální vraždu a několik dalších zločinů, za které měla být zodpovědná marihuana. Ani jeden z těchto případů nebyl dostatečně podložen odbornými vyšetřeními a oficiálními dokumenty. Ve skutečnosti nebyl během slyšení žádný z materiálů předkládaných Anslignerovým úřadem důvěryhodný. Aby se podařilo prosadit zákon o zdanění marihuany, dopouštěli se zástupci úřadu křivého svědectví před nejvyšším zákonodárným orgánem Spojených států tím, že lhali o historii a účincích marihuany.

Jedna velká lež tedy zvítězila, a co bylo ještě horší – trvalo velice dlouho, než si americká společnost začala uvědomovat, jak moc byla podvedena. Pro dokreslení toho, jak dezinformace a cenzura nakonec dokázala zaslepit i demokraticky zvolené zástupce v Kongresu, vhodně poslouží následující konverzace mezi poslanci v průběhu debaty. Nutno podotknout, že Bertrand Snell požadoval už předtím více času na podrobnou diskuzi, protože o návrhu tohoto zákona se mělo jednat v pozdních večerních hodinách, přičemž on ani jeho kolegové o něm viditelně neměli dostatek informací:

Kongresman Snell: „Co je to za návrh?“
Kongresman Rayburn: „Týká se něčeho, čemu se říká marihuana. Domnívám se, že je to nějaké narkotikum.“
Kongresman Vinson: „Marihuana je totéž co hašiš.“

Ani jeden z těchto čelných představitelů politického života v době schvalování zákona nevěděl, že neznámé narkotikum marihuana je ve skutečnosti tradičně pěstované a mnohostranně využitelné konopí.

 

V nouzi poznáš přítele – Konopím k vítězství

Prezident Franklin Delano Roosevelt (1882–1945) podepsal zákon o zdanění marihuany 2. srpna 1937, čímž započal celonárodní a později celosvětovou křížovou výpravu proti konopí a základním občanským svobodám. Nicméně pokrytectví a lži Federálního úřadu pro narkotika vyšly znovu najevo během krizových let druhé světové války, kdy se americká armáda v nouzi obrátila ke všem zemědělcům s prosbou, aby najednou opět začali pěstovat konopí. Stalo se tak prostřednictvím třicetiminutového propagačního filmu Konopím k vítězství (Hemp for Victory), který nechala federální vláda natočit z jednoduchého důvodu:

Americké ozbrojené složky byly závislé na dovozu abacá – manilského konopí z Filipín –, které sloužilo na výrobu lan, plachet, uniforem a dalších produktů. V roce 1942 padly Filipíny do rukou Japonska a americká armáda začala pobízet zemědělce, aby opět pěstovali konopí. Aniž by se jakkoli změnil federální zákon, během let 1942 a 1945 se vypěstovalo konopí dohromady na více než 100 000 hektarech za podpory vládní válečné agentury, která také nechala na Středozápadě postavit čtyřicet dva mlýnů na zpracování konopí. 

Text k tomuto filmu byl velmi poučný a začínal zhruba tak, jak by měly začínat učebnice dějepisu o interakci konopí a člověka v průběhu dějin:

V dávných dobách, kdy byly tyto starověké řecké chrámy ještě nové, bylo již konopí po dlouhý čas ve službách lidstva. Po tisíce let předcházejících tomuto období pěstovali tuto rostlinu v Číně a dalších východních oblastech na výrobu lanoví a tkaniny. Po staletí až asi do roku 1850 byly všechny lodě brázdící západní moře vybaveny konopným lanovím a plachtami. (...) Fregata s děly ráže čtyřicet čtyři jako například naše Old Ironside potřebovala více než šedesát tun konopného lanoví včetně kotevního lana o tloušťce dvacet pět centimetrů.

hemp for victory

plagát k filmu „Hemp for Victory“

Vzhledem k ilegálnímu statusu konopí působí vcelku ironicky, že tyto informace pocházely z vládních zdrojů. Celá renesance pěstování ovšem skončila stejně rychle, jak začala. V roce 1944 již Komise pro válečnou výrobu (War Production Board) věřila, že všechny potřeby pokryjí evropské zdroje, a ke konci války se federální vláda bez mrknutí oka vrátila zpět k prohibiční politice z posledních předválečných let.

Na celé situaci je asi nejzajímavější to, že zástupci vlády po desetiletí bezostyšně popírali, že by takový film někdy nechala federální administrativa natočit – všeobecně se předpokládalo, že musí jít o podvrh. Nebýt Jacka Herera a jeho investigativní činnosti, pravda by se dost možná nikdy nedostala na povrch. V roce 1989 se Hererovi podařilo po dlouhém a neúspěšném pátrání objevit záznam, který definitivně potvrdil, že tvůrcem filmu bylo americké Ministerstvo zemědělství. Ministerstvo se poté konečně přiznalo, že nechalo film zhotovit a jeho kopie jsou od té doby k nalezení i v knihovně Kongresu.

Jak vidno, přepisování dějin nebylo ve dvacátém století výsadní doménou opresivních režimů, ale i těch na první pohled nejdemokratičtějších. Společenská a duchovní krize ve Spojených státech po druhé světové válce tomu ostatně odpovídá.

 

Drogová problematika od konce druhé světové války až do atentátu na prezidenta Kennedyho

Spojené státy se staly hlavním ekonomických a vojenským vítězem války, která připravila o život více než šedesát milionů lidí. Američtí vojáci umírali na bojištích po celém světě, ale zbytek národa nemusel podstoupit to, čemu byli vystaveni obyčejní lidé zejména v Evropě. Na rozdíl třeba od Německa, Itálie, ale i vítězné Francie, Velké Británie a Sovětského svazu nebyl na americkém kontinentě ochromen průmysl, nebyla tak drasticky vyčerpána státní pokladna a nezemřely zbytečně miliony mladých lidí.

Společnost se nemusela vypořádávat s tragédií holocaustu, ekonomika díky válečnému průmyslu rostla a Spojené státy mohly při pohledu z vnějšku působit jako zářný příklad nejúspěšnějšího demokratického zřízení, v němž je radost žít. Nicméně jak bylo dokázáno na předchozích stránkách, určité státní orgány a instituce vážně porušovaly zákony a (pro Američany téměř posvátnou) ústavu. Navíc otázka rasové nesnášenlivosti a segregace – úzce související s prohibicí konopí – oficiálně neexistovala, přitom ve skutečnosti se jednalo o problém, který byl neustále potlačován a dlouhodobě neřešen.

Ihned s koncem války se také ukázalo, že hlavním rizikem pro bezpečnost národa bude Sovětský svaz a jeho komunistický režim, načež se v padesátých letech rozjel hon na údajné komunisty. Později se pro toto období vžil termín mccarthismus podle příjmení senátora Josepha McCarthyho, který záměrně prezentoval lživé informace, zamlčoval ty, které se mu nehodily, a uměle tak vyvolával ve společnosti strach a nenávist vůči „nepřátelům kapitalismu“. Lidé tak mohli být po dobu téměř deseti let na základě nejasných pravidel dotazováni na své soukromé politické názory, diskriminováni podle oficiálně neexistujících černých listin, obviňováni ze špionáže a podobně.

Co se prohibice konopí týče, po roce 1945 se situace v oblasti legislativy a celkového přístupu příslušných státních orgánů ustálila přesně podle intencí a přání Harryho J. Anslingera. Zemědělci mohli na pěstování oblíbeného hemp – stejně jako lékaři na předepisování léčivého cannabis – leda vzpomínat, přičemž marihuana byla již etablovanou drogou spodiny a strašákem všech rodičů ze spořádaných rodin. Nakonec i Americká lékařská asociace (American Medical Association) přejala v roce 1945 – přes výrazný odpor k nepodloženým tvrzením ve třicátých letech – agresivní protimarihuanovou rétoriku Federálního úřadu pro narkotika a další desítky let podporovala kriminalizaci konopí jako nebezpečné látky bez možného léčebného využití.

Na začátku padesátých let přišel navíc Anslinger se „zjištěním“, že užívání marihuany vede přímo k heroinu, přičemž heroin byl prohlášen za součást komunistických plánů na zničení Ameriky. Podle jeho (opět nijak podložené) argumentace na půdě Kongresu více než padesát procent uživatelů vezme do ruky jehlu právě ve chvíli, kdy jim přestane stačit „rauš“ z marihuanové cigarety (Bonnie a Whitebread, 1974). I tyto teorie vstupní brány do světa tvrdých drog (stepping stone theory) byly později vědecky vyvráceny.

Díky předválečné kampani a podobné rétorice i po roce 1945 si Anslinger připsal další významný úspěch v podobě přijetí zákona na kontrolu narkotik (Narcotic Control Act) v roce 1956, který zvyšoval minimální trestní sazby za všechny kriminální činy týkající se drog. Tento zákon prošel bez větších debat a pozornosti veřejnosti, přičemž se stal základem budoucího vězeňského systému, který v následujících desetiletích poslal miliony Američanů za mříže a státní pokladnu přišel na stovky miliard dolarů.

Na základě přijetí zákona o návykových látkách prošel ve státě Virginie v roce 1958 těžko uvěřitelný návrh, podle kterého bylo pouhé držení více než dvaceti pěti gramů jakékoli zakázané drogy (včetně marihuany) jedním z nejzávažnějších trestných činů se sazbou mezi dvaceti a čtyřiceti lety vězení. Richard J. Bonnie a Charles H. Whitebread k tomu dodávají:

Je těžko uvěřitelné, že navzdory extrémní přísnosti těchto postihů prošel návrh schvalovacím procesem bez jediné připomínky a v předním virginském deníku Richmond Times-Dispatch o něm během tříměsíčního legislativního procesu nebylo napsáno jediné slovo.

Z jednání zákonodárců a následné nulové odezvy ze strany veřejnosti na tyto první pokusy o zřízení jakési „pilotní verze policejního státu“ ve Virginii bylo jasně vidět, do jaké míry dokázala propaganda FBN ochromit základní smysl pro svobodu a demokracii ve společnosti. Během následujících let se s podobně drakonickými zákony přidávaly další státy a komisař Anslinger si musel mnout ruce.

Na mezinárodní scéně byl důležitým momentem rok 1961 a konečné přijetí jednotné úmluvy o omamných látkách (Single Convention on Narcotic Drugs) na půdě OSN, podle něhož měly všechny participující státy přijmout takové zákony, aby zabránily zneužívání a nezákonnému obchodu s rostlinou konopí. Delegaci Spojených států, která návrh horlivě prosazovala, nevedl nikdo jiný než samotný Harry J. Anslinger.

Federální úřad tedy dosáhl všech svých cílů jak doma, tak na mezinárodní úrovni, ovšem v americké společnosti se mezitím začaly objevovat tendence, které dosluhujícího Anslingera jistě velice znepokojovaly. Jednou z nich byl nástup demokratického prezidenta Johna F. Kennedyho (1917–1963), který hodlal problematiku drog adresovat objektivně a na základě vědeckých poznatků – plánoval analyzovat současné drogové zákony ve Spojených státech a zjistit, zda je současný stav opravdu v zájmu obyvatel této země. Na podzim roku 1962 uspořádal v Bílém domě konferenci, která měla navrhnout alternativní řešení k současné drogové politice. První závěry byly zcela v rozporu s názory Federálního úřadu pro narkotika, když odborníci marihuanu hodnotili jako mnohém méně škodlivou drogu.

Jedním z předních a dlouholetých kritiků Anslingerovy činnosti byl již citovaný profesor sociologie Alfred R. Lindesmith (1905–1991), který celý život publikoval studie a články vyvracející teorie předkládané protinarkotickým úřadem a obhajoval pohled na závislost jako na lékařský problém. Drogový car na Lindesmitha nepokrytě útočil a snažil se ho profesně zdiskreditovat, přičemž tyto útoky zesílily zejména s koncem padesátých let. S těmito postupy ovšem nesouhlasila nová Kennedyho administrativa, i když dodnes se přesně neví, zda Anslinger odešel do důchodu dobrovolně (věk na to již měl a jeho žena byla vážně nemocná), anebo zda ho prezident Kennedy donutil odejít, protože nesouhlasil s tím, jak úřad funguje. Zajímavé doplňující informace přináší Mike Gray ve své knize Drug Crazy, kde píše o dalším odborníkovi, který se postavil Anslingerově demagogii:

(Rufus) King donutil komisaře vystoupit v několika diskuzích jak v rádiu, tak v televizi, kde s ním vedl dlouhé polemiky o drogové politice. Krátce po inauguraci Johna F. Kennedyho měl King návštěvu: „Doktor Peter Bing, asistent prezidentova hlavního vědeckého poradce Jeroma Veisnera, přišel do mé kanceláře a požádal mě, abych mu řekl něco o Anslingerovi. Dal jsem mu tedy nahrávku z naší debaty na rádiu NBC. Později mi sdělil, že když s Kennedym v Oválné pracovně poslouchal komisařovo teatrální řečnění a prázdné výroky, shodli se oba na tom, že Anslinger by měl odejít z funkce.“

Další velkou starostí následovníků Harryho J. Anslingera byly probíhající změny vnímání marihuany zejména u mladších generací, které nedůvěřovaly autoritám a chtěly si vše vyzkoušet samy na vlastní kůži. Výčet hlavních důvodů, proč si tehdy marihuana stala velmi oblíbenou, přinášejí autoři knihy Marijuana Is Safer:

V průběhu šedesátých let – zhruba třicet let od přijetí prohibičního zákona – si celá generace mladých lidí (většinou vysokoškolských studentů) začala měnit vědomí pomocí marihuany. Někteří považovali užívání konopí za projev odporu k „systému“ a tradičním hodnotám generace svých rodičů. Jiní viděli marihuanu jako určitou formu politického protestu a občanské neposlušnosti proti zahraniční politice Spojených států a vojenské intervenci ve Vietnamu. A někteří jednoduše poznali, že rozšiřování vědomí rekreačním užíváním konopí jim vyhovuje mnohem více než alkohol. Tuto explozi v užívání konopí rychle následoval růst počtu kriminalizovaných Američanů – počátkem šedesátých let to bylo něco málo přes 10 000 a koncem již 100 000 ročně. Většinu z těchto zatčených čekalo minimálně několik let ve vězení, v některých případech až desítky let za mřížemi. 

Atentátem na prezidenta Johna F. Kennedyho 22. listopadu 1963 skončilo krátké období racionální drogové politiky (přesněji řečeno debat o racionální drogové politice) a jeho nástupce Lyndon B. Johnson (1908–1973) se v této otázce nijak výrazněji neangažoval. Až vítězství republikánského kandidáta Richarda M. Nixona v roce 1969 vedlo k dalšímu potlačování občanských svobod, překrucování faktů a nerespektování vědeckých názorů. Spolu s nepopulární válkou ve Vietnamu a přetrvávající rasovou segregací se jednalo o další zásah do základních principů americké demokracie.

 

Začátek opravdové války proti drogám

Prezident Nixon nastoupil do úřadu jako hlavní reprezentant velice konzervativního politického směru Law & Order v rámci republikánské strany a měl před sebou dvě priority. Prvním úkolem bylo vyhrát od roku 1965 probíhající válku proti komunistickému režimu ve Vietnamu a na domácí půdě se plánoval postavit dalšímu nebezpečnému nepříteli – zneužívání drog. Skvěle toto důležité období amerických dějin z hlediska tehdejšího vztahu společnosti k marihuaně popisuje například slavný spisovatel Allen Ginsberg – jeden z velkých příznivců konopné rostliny.

Richard Nixon at press conference crop

Richard Nixon

Podle Rowana Robinsona se užívání konopí velmi rozmohlo i mezi americkými vojáky ve Vietnamu, kteří kouřili silnou marihuanu, aby se lépe vyrovnali s hrůzami válečného konfliktu. Stejně tak již bylo řečeno, že obliba marihuany na půdě Spojených států do určité míry stoupala i jako forma protestu proti této neoblíbené válce.

Světoznámý filmový režisér Oliver Stone v televizním rozhovoru ke svému působení ve Vietnamu řekl:

Když jsem byl ve Vietnamu, (tráva) určovala hranici mezi lidským a zvířecky brutálním chováním. Bylo tam spoustu kluků, kteří pili a byli zodpovědní za to zbytečné znásilňování a zabíjení nevinných. Kluci, kteří kouřili, si dokázali uvědomovat hodnotu lidského života. Přitom jsem za svou vlast bojoval vzorně – nebyl jsem žádný zbabělec, ale dobrý voják.

Nixon se rozhodl vyřešit problematiku drog a kriminality sestavením odborné komise, která měla za úkol vypracovat dokument s výsledky rozsáhlých výzkumů a navrhnout nejlepší řešení současné situace. Mezitím ještě došlo na půdě Kongresu ke schválení dvou zákonů – opatření pro komplexní prevenci zneužívání drog a jejich kontrolu (Comprehensive Drug Abuse Prevention and Control Act) a zákona o kontrolovaných látkách (Controlled Substances Act). Ernest L. Abel k tomu dodává:

Tento (druhý) zákon sice klasifikoval marihuanu jako potenciálně nebezpečnou, vysoce návykovou látku bez možnosti léčebného využití, zároveň ale snižoval federální tresty při prvním porušení zákona. (...) Také navrhoval zřízení další komise na přehodnocení klasifikace této drogy.

Ačkoli prezident Nixon souhlasil se zřízením další komise, ještě před zveřejněním závěrů řekl veřejně k otázce marihuany toto:

Jak víte, v tuto chvíli pracuje jistá komise na doporučeních týkající této problematiky. Ovšem v tomto případě je můj pohled na věc nezvratný a mohu se o něj s vámi podělit již nyní. Jsem proti legalizaci marihuany. I kdyby mi tato komise doporučila ukončit prohibici, nebudu se tím řídit. (...) Nevěřím tomu, že by legální marihuana přinesla mladým lidem cokoli dobrého a také si nemyslím, že by byla v nejlepším zájmu této země.

Tím dal již poněkolikáté jasně najevo, že se nehodlá řídit doporučeními odborníků opírajícími se o vědecké výzkumy, ale spíše vlastní „intuicí“ založenou na nepodložených a v mnoha ohledech zcela scestných představách o údajné společenské nebezpečnosti konopí.

Národní komise pro marihuanu a zneužívání drog (National Commission on Marihuana and Drug Abuse) byla sestavena v roce 1972 přímo Nixonem a měla rok na vypracování podrobné zprávy o marihuaně a dva roky na plošnou analýzu celé drogové problematiky. Jelikož prezidentem vybraní experti byli převážně členové konzervativní pravice, neočekávalo se, že by prosazovali měkčí přístup. Závěry ale Nixonovu administrativu naprosto šokovaly, protože komise mimo jiné navrhla:

Aby vlastnictví marihuany pro osobní užití nebylo trestným činem, avšak držení marihuany na veřejnosti by i nadále bylo důvodem k okamžitému zabavení a pokutě. (...) Občasná distribuce malých dávek za nulovou nebo bezvýznamnou úplatu nevytvářející zisk by již nebyla považována za trestný čin.

Richard Nixon byl údajně tak rozhořčen, že zprávu ani nedočetl a okamžitě ji spálil v krbu. Možná se jedná o vymyšlenou historku, nicméně činy prezidentovy administrativy v tomto období přesvědčivě dokazují, že Nixon jednal v přímém rozporu se závěry tzv. Schafferovy marihuanové komise.

17. června 1971 vyhlásil prezident v poselství Kongresu první moderní válku proti drogám. O dva roky později již tvrdil, že vítězství se blíží. Jako součást této války nechal Nixon schválit několik zákonů a reformoval určité úřady tak, aby nahromadil moc v rukou jedné silné organizace, která měla svými pravomocemi při vymáhání drogových zákonů obcházet i FBI a CIA. Tím úřadem se stala v dnešní době neblaze proslulá a mezi Američany nepopulární DEA – Národní agentura pro kontrolu obchodu s drogami (Drug Enforcement Administration), která oficiálně vznikla spojením několika různých úřadů v polovině roku 1973.

DEA DrugEnforcementAdministration

Logo DEA

Než stačil Richard Nixon vyhrát první významnější „bitvy“ v této válce, zastavila ho známá aféra Watergate, která odhalila nedemokratické praktiky v jeho administrativě a vedla až k historicky první (a dodnes poslední) rezignaci na úřad amerického prezidenta.

Dalším vážným zločinem spáchaným na americkém lidu, o kterém se na rozdíl od Watergate dodnes mnoho nemluví, bylo zamlčení výsledků vládou financované studie lékařské fakulty ve Virginii. Ta přišla s převratným objevem, že jedna účinná látka v konopí – konkrétně psychoaktivní THC – má výrazné protirakovinné účinky. Jak k tomu v článku na internetových stránkách významné proreformní organizace NORML píše jeden z autorů citované knihy Marijuana Is Safer Paul Armentano:

V roce 1974 zjistili výzkumníci ve Virginii, že konopí zpomaluje bujení zhoubného nádoru u zvířat. Podle výsledků studie, které byly veřejně prezentovány 18. srpna 1974 v deníku Washington Post, vedlo podání THC (primárního kanabinoidu v marihuaně) laboratorním myším ke zpomalení růstu nádorů u rakoviny plic a prsu a zmírnění průběhu leukemie. Myši žily díky THC v průměru o téměř čtyřicet procent delší dobu než ty neléčené. Přes tyto nadějné výsledky byla studie vládními představiteli odmítnuta a následně bylo zastaveno financování celého projektu. (...) Místo aby mohli publikovat závěry výzkumů, museli vládou placení odborníci opět schovat své objevy do šuplíku. Na veřejnost se tato skutečnost dostala až v roce 1997, kdy se informace o studii objevily v jednom odborném medicínském zpravodaji a následně i v médiích.

Jak vidno, Nixon dělal všechno možné pro to, aby v americké společnosti udržel povědomí o marihuaně tak, jak jej svou činností definoval Anslinger. Další prezident Gerald R. Ford (1913–2006) nevěnoval drogové problematice takovou pozornost – ačkoli veřejně přiznával, že situace se od vyhlášení Nixonovy války neustále zhoršuje. Nesnažil se utužovat represivní zákony, mezi jeho priority patřilo spíše řešení ekonomických problémů jako například zkrocení rostoucí inflace.

Prezidentské volby v roce 1977 vyhrál poprvé od zvolení Kennedyho demokratický kandidát, konkrétně Jimmy Carter (narozen 1924), a jeho čtyřleté působení v úřadě bylo jedním ze světlejších období v historii americké protidrogové politiky. Došlo k celkové liberalizaci poměrů ve společnosti. Carter byl prvním prezidentem, který se veřejně vyslovil pro dekriminalizaci konopí. Jak o něm píše Rowan Robinson:

Podle jeho názoru by „tresty za držení drogy neměly být pro jednotlivce ničivější, než samo užívání drogy“. Carter hodlal zrušit federální trestní postihy za vlastnění marihuany až do hmotnosti jedné unce = 28,35g. (...) Tuto rozumnou politickou kampaň ale zastínil skandál, když byl Peter Bourne v roce 1978 donucen rezignovat poté, co nechal nezákonně předepsat quaaludes pro jednoho ze svých poradců. (...) Tento nepříjemný incident později přispěl k nové vlně odporu proti umírněnějším postojům vůči užívání konopí a pro konzervativce byl jen dalším důvodem pro odmítání tzv. liberálního přístupu.

Období let 1981 až 1993 patřilo v americké politice velice konzervativním republikánským prezidentům Ronaldu Reaganovi a Georgi H. W. Bushovi (narozen 1924). Značná popularita republikánské konzervativní ikony Reagana do jisté míry odrážela změny ve společnosti, kdy silněji nábožensky založená, pravicová část populace odmítala uvolněnější poměry předchozí dekády. Prezident Reagan se snažil zvýšit prestiž a autoritu státních orgánů, posílit moc federálních úřadů a velice aktivně se angažoval ve válce proti drogám. Jeho činnost měla pro celou společnost stejně negativní dopady jako Nixonovo působení v úřadě a její tragické důsledky jsou bohužel dodnes jasně viditelné. Na závěr této kapitoly se tedy na Reaganovy zásadní počiny v boji proti drogám podívám konkrétněji.

 

Represivní politika prezidenta Reagana a jeho následovníků

Prezident Reagan, bývalý úspěšný hollywoodský herec, byl skvělým řečníkem a užívání zakázaných látek pojmenoval v roce 1982 jako jednu z největších hrozeb pro celou společnost. Jeho ambiciózním cílem byla „Amerika bez drog“, což samo o sobě ukazuje na nereálnost takových plánů (podobně jako naivně založená kampaň jeho ženy Nancy „Prostě řekni ne“ – Just Say No). Za úhlavního nepřítele si Reagan vybral kokain a marihuanu. Zcela přitom ignoroval skutečnost, že:

V uvolněnější atmosféře mezi lety 1966 až 1976 bylo vypracováno mnoho studií o účincích konopných drog, které vesměs potvrzovaly pozitivní výsledky při léčení či zmírňování symptomů mnoha chorob a odmítaly závažnější zdravotní či sociální rizika.

chesterfield reagan

V mladosti robil R. Reagan reklamu na cigarety

Místo podpory odborného výzkumu v nadějných oblastech léčebného využití konopí přijal Reagan v letech 1982 až 1986 několik protidrogových zákonů, které do dnešních dní zásadně ovlivňují životy a základní svobody amerických občanů. Odmítl také reflektovat údaje, které dokazovaly, že uvolněnější politika vede ke snižování spotřeby drog, jež mezi lety 1979 a 1982 klesla u většiny nejužívanějších narkotik v průměru o patnáct procent.

První zásadní legislativní změnou bylo zrušení zákona posse comitatus z roku 1878, který byl původně přijat na ochranu občanů proti použití federálních vojenských jednotek při prosazování civilních zákonů. Od roku 1969 byl pravidelně porušován, až ho Reagan nechal v roce 1982 zrušit úplně, aby mohl v případě potřeby zapojovat do vymáhání zákonů v jednotlivých státech federální agenty a armádu. V následujících letech docházelo k nesmyslným zátahům – například během osmnáctidenní operace amerického námořnictva v roce 1988. Tehdy byly ve spolupráci s pobřežní hlídkou nasazeny čtyři torpédoborce na kontrolu různých plavidel, což vedlo k zabavení marihuany v celkové hodnotě 400 000 dolarů, přičemž celá akce vyšla na více než šest milionů.

V roce 1986 zemřel hvězdný basketbalista Len Bias na předávkování kokainem a tato tragédie měla velkou mediální odezvu. Prezident Reagan nechal v témže roce schválit naprosto zásadní zákon, který bude v budoucích desetiletích paralyzovat celou zemi, přidá nový rozměr rasové diskriminaci a daňové poplatníky každoročně přijde na miliardy dolarů. Protidrogový zákon (Anti-Drug Abuse Act) totiž mimo jiné zpřísňil federální tresty pro drogové trestné činy a zaváděl povinné minimální trestní sazby (Minimal Mandatory Sentences). Tato opatření vedla k masivnímu nárůstu počtu dlouhodobě uvězněných Američanů za nenásilné trestné činy, častokrát za pouhé držení malého množství marihuany.

Dnes je statisticky jednoznačně prokázáno, že tato politika ve Spojených státech nevedla k poklesu počtu uživatelů nelegálních substancí. Naopak znamenala postupné zvýšení spotřeby i cen zakázaných látek, rozšíření vlivu a bohatství kartelů, masivnímu nárůstu počtu kriminalizovaných obyvatel a v poslední dekádě také k obrovskému krveprolití v Mexiku. Kenneth B. Nunn ve své studii podává přesvědčivé důkazy a spojuje válku proti drogám se stále přítomným rasismem:

Ať už se na tuto problematiku díváme z jakéhokoli pohledu, dopad války proti drogám na afroamerické komunity byl devastující. Miliony lidí byly uvězněny, mnoho jich zažilo diskriminační jednání trestněprávního systému, kdy jim byla odepírána základní práva všech obyčejných, do vynesení pravomocného rozsudku nevinných Američanů. (...) Jako důsledek války proti drogám dochází v afroamerických komunitách k něčemu, čemu říkám „masové zavírání“ (mass incarceration). (...) Zatímco procentuelně dosahují Afroameričané pouhých dvanácti procent americké populace, ve federálních věznicích tvoří téměř padesát procent všech odsouzených. (...) V roce 2000 bylo 3457 z každých sto tisíc Afroameričanů mužského pohlaví někdy ve vězení, zatímco z téhož počtu bílých mužů mělo stejnou zkušenost 449. V průměru má tedy každý černý Američan téměř osmkrát větší „šanci“ skončit ve vězení než běloch, přičemž pro mladší Afroameričany ve věku 18 až 29 let je tento koeficient téměř devětkrát vyšší.

jesse jackson

Pochod za ukončenie „vojny proti drogám“
- v popredí Jesse Jackson 

K této dostatečně výmluvné ukázce bych pouze dodal, že stejného zacházení se dostávalo i ostatním minoritním skupinám v celých Spojených státech, ovšem na nejpočetnější afroamerické části populace byly tyto praktiky nejviditelnější. I bez zvláštního ohledu na rasovou diskriminaci je třeba poznamenat, že vězeňská mašinérie se za Reagana rozjela na neuvěřitelné obrátky, přičemž všichni jeho následovníci v úřadu prezidenta tento byznys ochotně a štědře živili a dodnes živí. Bývalý kongresman a známý aktivista Jesse Jackson k tomu dodává:

Americká válka proti drogám je debaklem, který má stále více obětí a stojí stále více peněz. Počet uvězněných lidí se od roku 1980 ztrojnásobil, protože zákony od té doby vyžadují u drogových deliktů minimálně několikaleté tresty. Přesto spotřeba drog mezi mladými neustále stoupá a mezi dospělými zůstává víceméně stejná. Američané neužívají v průměru více drog než obyvatelé jiných zemí – ovšem pouze ve Spojených státech se rozhodli zavírat do vězení za sebemenší přestupky i koncové uživatele. Téměř šedesát procent Američanů ve federálních věznicích bylo odsouzeno za porušení drogových zákonů, ve státních věznicích je to dvaadvacet procent. A více než třetina z celkového počtu pyká za pouhé přechovávání nějaké ilegální substance.

Tato tvrzení dokládají přehledné grafy a tabulky, které chladnokrevnou statistickou metodou ukazují, o jak monstrózní debakl se ve skutečnosti jedná. Jsem ochoten pochopit, že republikánští prezidenti Reagan a oba Bushové opravdu věřili tomu, že užívání drog lze potlačit násilnou prohibicí, zákazy a vězněním. Jejich nedostatečné vzdělání a neodbornost, častokrát až fanatické přesvědčení o vlastní pravdě, silné konzervativní a náboženské založení – to vše je předurčovalo k tomu, aby otázku drogové problematiky pochopili po svém a vzali za naprosto špatný konec.

Spíše mě ale zaráží skutečnost, že demokratičtí a liberálně založení prezidenti Bill Clinton (narozen 1946) a Barack Obama (narozen 1961) se v tomto směru nijak výrazně neodchýlili od svých republikánských kolegů. Za Clintona došlo k navýšení rozpočtu na vymáhání protidrogových zákonů na tehdejší dobu rekordních sedmnáct miliard dolarů pro fiskální rok 1998, a ačkoli byl republikány obviňován, že je v otázce drog příliš „měkký“, pro změkčení zákonů nic zásadního neudělal. Naopak ignoroval stále častěji se objevující hlasy různých prominentních vládních činitelů, lékařů a soudců (z obou stran politického spektra), kteří volali po dekriminalizaci anebo legalizaci zejména konopí. Mezi nejznámější z nich patřili například soudci Richard Posner a Juan R. Torruela nebo ekonom Milton Friedman.

Velice kontroverzním případem bylo odvolání Jocelyn Eldersové, která zastávala vysoký post v Clintonově administrativě v oblasti zdravotnictví (byla ředitelkou úřadu Public Health Service Commissioned Corps) a veřejně se koncem roku 1993 vyslovila pro vládní výzkum dopadů legalizace drog na americkou společnost. Krátce nato byl její syn zadržen při drogovém zátahu na uživatele kokainu, na kterém se podíleli i federální agenti v utajení, načež byl odsouzen k deseti letům vězení. Podle Eldersové se jednalo o nastraženou léčku za účelem zdiskreditovat ji i prezidenta. V této situaci se za ni Clinton ještě postavil, ale o rok později již byla donucena rezignovat poté, co na konferenci OSN k problematice AIDS propagovala masturbaci jako způsob, který by mohl mladé lidi odradit od nebezpečných sexuálních aktivit.

Co se Baracka Obamy týče, jeho politika v oblasti marihuany v prvním období (2009–2012) byla stejně kontroverzní a nejasná jako rozpor mezi federálními zákony a jednotlivými státy, které postupně od roku 1996 legalizují alespoň lékařské využití konopí pro nemocné Američany. Této problematice se budu věnovat detailně v poslední kapitole.

Z posledních stránek je zřetelné, v jak schizofrenní situaci se Spojené státy nacházejí několik desítek let od začátku Nixonovy války proti drogám v roce 1972. Kdo si stále ještě naivně myslel, že tato válka je zaměřená na dealery a mafiány, byl opět jednoduchou statistikou vyveden z omylu – kolem roku 2000 došlo na území Spojených států k téměř 1 600 000 zatčení pro porušení protidrogových zákonů, z nichž zhruba osmdesát procent se týkalo jen o držení nějaké zakázané látky. Jen ke každému pátému zatčení došlo z důvodu prodeje nebo výroby drog, přičemž téměř 600 000 ze všech zatčených pouze přechovávalo marihuanu.

Zemědělská produkce konopí bez obsahu psychoaktivních látek byla také již dlouhé desítky let zakázána a veškeré technické konopí a produkty z něj se dodnes do Spojených států dováží z Číny a dalších zemí. Při volební kampani v létě roku 2012 tak vyšlo najevo, že na výrobu reklamních šál propagujících znovuzvolení prezidenta Obamy bylo použito konopí z dovozu, vypěstované v Číně.

Z hlediska medicínského využití rostliny, bylo v devadesátých letech v Evropě započato několik nadějných výzkumů, které opět a znovu potvrzují obrovský léčebný potenciál kanabinoidů. Tomuto zásadnímu tématu se budu věnovat v úvodu závěrečné kapitoly, kde bude dokázáno, že v posledních dvou desetiletích znovuobjevované mnohostranné využití konopí při léčbě desítek různých nemocí vede k naprosté změně vnímání marihuany napříč celou společností bez rozdílu v politické příslušnosti. Následně se tato změna transformuje v hybnou sílu, která na začátku jednadvacátého století zcela změní protidrogovou politiku Spojených států amerických.

Pokračovanie - História prohibície konope v USA (5)

 

„kontroverzné“

Ak chceš odoberať novinky,

Podpíš petíciu za triezvu drogovú politiku

Máte k tejto kampani otázky, pripomienky, nápady, prípadne chcete pomôcť? Kontaktujte nás mailom, na t. č. +421907 944 374, alebo na Facebooku.

FAQ | dokumenty na stiahnutie | materiály pre médiá | správa adminovi o chybe na webstránke