Nasledujúci text je úryvkom z knihy objaviteľa LSD Alberta Hofmanna - LSD - mé nesvedené dítě. Je určený predovšetkým každému, kto považuje "drogy" paušálne a všeobecne za "dielo diablovo", ktoré vedie nevyhnutne k šialenstvu a k duševnej i telesnej ujme. Skúsenosť ukazuje, že aj duševné stavy a prežitky, ktoré považujeme za výhradne negatívne môžu človeku ukázať cestu a mať svoj hlbší význam a zmysel.

Tak jsem odcestoval s Evou do samoty horského údolí. Uvažoval jsem že by to tady nahoře v přírodě s Evou mohlo být mimořádně nádherné, protože Eva byla mladá a krásná. Ačkoliv jsem byl o dvacet let starší než ona, přesto jsem byl stále ve středním věku. Navzdory rmoutivým výsledkům mých předešlých zkušeností, důsledkům erotických eskapád, navzdory bolesti a neukojenosti, která vždy postihovala ty, kteří mě milovali a věřili, jsem usuzoval znovu a znovu s neochvějnou silou, že s Evou, s jejím mládím, to bude jiné. Byl jsem touto dívkou okouzlen. Náš vztah byl teprve v začátcích, ale pociťoval jsem že jsem zamilován mnohem silněji než kdykoliv předtím a zároveň jsem tušil, že bych byl nemohl této touze již déle odolávat. Podruhé v životě jsem byl odhodlán opustit svou rodinu, vzdát se svého postavení a strhnout za sebou všechny mosty. Toužil jsem po tom vrhnout se s Evou bez zábran do víru chlípného opojení. Byla mladá, plná života. Cosi ve mě znovu a  znovu křičelo po pití číše touhy a života, do poslední kapky, až do smrti a zhouby. Ať si mě za to všechno odnese čert! Již dlouho jsem nevěřil v Boha a Ďábla. Byly pro mě pouhým lidským výmyslem, který je zneužíván skeptickou, bezohlednou menšinou v zájmu utlačování a využívání víry prostomyslné většiny. Chci podotknout, že jsem si z této falešné společenské morálky nic nedělal. Těšil jsem se, za každou cenu jsem si přál užívat si et apres nous te deluge. "Co je pro mě žena, co jsou pro mě děti, nechť jdou žebrat, když jsou hladové!" Také jsem se domníval že svátost manželstí je pouhou sociální lží. Manželství mých rodičů a manželství mých známých mi tento názor dostatečně potvrzovaly. Pár zůstává společně, protože se to sluší, protože je to jeho zvykem a ..óch ano, kdybychom neměli děti.....". Pod záminkou dobrého manželství, jeden druhého navzájem citově vydírá až do extrémních poloh a žaludečních vředů, nebo jde každý svou vlastní cestou. Všechno ve mě se vzpouzelo úvahám milovat se po celý dlouhý život pouze s jednou a tou samou ženou. Nepokrytě jsem se domníval že je to odporné a nepřirozené. Tak nějak vypadalo onoho pozoruhodného letního večera u horského jezera moje vnitřní rozpoložení. V sedm hodin večer jsme si oba vzali středně silnou dávku LSD, o velikosti asi 0,1 mg. Potom jsme se toulali okolo jezera a usadili se na jeho břeh. Házeli jsme do vody kameny a pozorovali tvořící se kruhy vln. Cítili jsme nepatrný vnitřní neklid. Okolo deváté hodiny jsme odešli do hotelového salónku a objednali si čaj se sendviči.
Několik hostů v salónku stále sedělo, vyprávěly si vtipy, kterým se hlasitě smály a občas na nás mrkly. Jejich oči podivně zářily. Cítili jsme se cize a vzdáleni a měli pocit že by si mohly něčeho povšimnout. Venku se pomalu stmívalo. Pouze s neochotou jsme se rozhodli odejít do našeho hotelového pokoje. Ke vzdálenému hostinskému domu vedla neosvětlená cesta podél černého jezera. Jakmile jsem rozsvítil světlo,zdálo se mi, že žulové schodiště vedoucí od cesty podél břehu k domu se postupně rozzářilo plameny. Eva se najednou ustrašeně rozechvěla. "Pekelník" procházel mou myslí, nenadálá hrůza proběhla mými údy a najednou jsem tušil, teď se všechno šeredně otočilo. Ve vzdálené vesnici hodiny odbily devátou. Jakmile jsme byly v našem pokoji, Eva sebou švihla na postel a dívala se na mě s očima dokořán. Ale ani v nejměnším výraz očí nenasvědčoval jakékoliv úvaze o lásce. Sedl jsem si na kraj postele a chytil Evu za obě její ruce. Potom přišla hrůza. Potápěli jsme se do hloubky nepopsatelného hororu, který žádný z nás nechápal. "Podívej se do mých očí, dívej se na mě!" prosil jsem Evu a přesto znovu a znovu zírala upřeně kamsi mimo mě, potom začala úzkostně a hlasitě křičet a celá se třást.
Nebylo úniku. Venku byla temná noc a  hluboké, černé jezero. Všechna světla správní budovy hotely byly zhasnuty, všichni šli asi spát. Co by asi řekli, kdyby nás byly viděli? Jistě by zavolali polici a potom by to bylo ještě mnohem horší. Drogový skandál- nepřijatelně trapná úvaha. Nemohli jsme se přimět pohnout se z místa. Seděli jsme uvnitř čtyř dřevem obložených zdí, palubky pekelně zářily. Bylo to stíle nesnesitelnější. Náhle se otevřely dveře a něco hrozivého vstoupilo. Eva začala divoce křičet a schov al a se pod pokrývku. Začala znovu křičet. Pod přikrývkou to bylo ještě horší. "Dívej se mi přímo do očí!" řekl jsem jí, ale dále je odvracela jakoby pryč ze své mysli. Uvědomil jsem si že začala šílet. V zoufalství jsem ji popadl za vlasy tak, že nemohla ode mne svůj obličej déle odvracet. Viděl jsem v jejích očí hrozný strach. Všechno okolo nás bylo nepřátelské a výhružné, jako kdyby na nás chtělo v momentě zaútočit. Musíš chránit Evu, musíš s ní dočkat rána, potom účinky ustanou, říkal jsem sám sobě ačko liv mě na to znovu přepadlo nevýslovné zděšení a hrůza. Nebyla žádná jiná volba, nebyl již žádný čas, zdálo se mi jako kdyby tento stav neměl nikdy pominout.

Předměty v pokoji pojednou oživly do karikatur, všechno ze všech stran pokoje se na nás opovržlivě šklíbilo. Pozoroval jsem Eviny žlutočerně pruhované střevíce které se mi zdály dvakrát tak dlouhé, jak se mění v ďábelské vosy plazící se po podlaze. Vodovodní potrubí nad umyvadlem se změnilo v dračí hlavu, jejíž oči, dva kohoutky, mě zlovolně pozorovaly. Mé křestní jméno, George, přicházelo mi na mysl, se najednou ozřejmilo, cítil jsem, že jsem Rytíř Jiří, který musí v rámci Eviny záchrany bojovat. Z těchto úvah mě vytrhl Evin křik. Koupala se v potu a třásla se a co nejrychleji se na mě utrhla. "Mám žízeň!", sténala. S obrovskou námahou, aniž bych pustil Evinu ruku, se mi podařilo podat jí sklenici vody. Ale voda se zdála být slizká, vazká, bylo otrávená a nemohli jsme s ní svou žízeň uhasit. Dvě noční stolní lampy se s podivným leskem v pekelné záři mračily. Hodiny odbily dvanáctou. To je peklo, myslel jsem si. Ačkoliv jsme nějaké démony nebo ďábly nezpozorovali, přesto jsme je vnímaly, zaplnily místnost a týraly nás s nepředstavitelnou krutostí. Byla to představivost nebo ne? Halucinace, průmět? - bezvýznamné otázky, když je porovnáte se skutečným strachem zahlujícím vaše tělo a lomcujícím s vámi, ten strach vzniká sám. Přišly mi na mysl nějaké pasáže z knihy Aldouse Huxleyho Dveře vnímání a přinesly s sebou krátkou útěchu. Podíval jsem se na Evu na tuto ufňukanou, děsivou bytost plnou trýzně a pociťoval jsem lítost a soucit. Stávala se pro mě cizí, sotva jsem ji mohl dále poznat. Nosila kolem krku pěkný zlatý řetízek s medailónem Panenky Marie. Byl to dárek který dostala od svého mlašího bratra. Všiml jsem si jaký laskavý, utěšující lesk spojený s čistou láskou vyzařoval z tohoto náhrdelníku. Potom mě přepadla znovu neurčitá panická hrůza, jako kdyby nás chtěla konečně zničit. Potřeboval jsem všechny své síly, abych se Evy udržel. Slyšel jsem podivný tikot elektroměru hodin za dveřmi, tikaly jako kdyby chtěly být co nejnaléhavější, dábělské, zhoubné oznámování nadcházejících okamžiků. Šeptané pohrdání, výsměch a škodolibost znovu zaplnilo všechny rohy a pukliny. Zde, uprostřed tohoto utrpení, jsem tlukot kravských zvonců vnímal jako nejlíbeznější, nadějnou hudbu. Přesto brzy utichly a znovu mě zaplavil strach a děs. Jako se tonoucí stébla chytá, tak jsem si přál aby krávy znovu prošly blízko domu. Ale všude byl klid a byl slyšet pouze hrozivý chod hodin a b zukot počítadla, které bzučelo jako neviditelný zlomyslný hmyz kroužící kolem nás. Konečně začalo svítat. S obrovskou úlevou jsem skulinou v okenici zpozoroval světlo. Nyní jsem mohl Evu nechat samotnou, byl zcela na dně. Vyčerpaně zavřela oči a upadla do hlubokého spánku. Šokován a hluboce zarmoucen jsem stále seděl na kraji postele. Tatam byla moje pýcha a sebedůvěra, vše co ze mě zbylo, byla malá hromádka neštěstí. Prohlížel jsem se v zrcadle a zjistil, že jsem v průběhu noci zestárl o deset let. Teskl ivě jsem civěl do záře lampičky na nočním stolku, s ošklivým stínítkem zhotoveným z pásků umělohmotných motouzů. Najednou se mi světlo zdálo být jasným a na umělohmotných šňůrkách se začaly mihotat jiskry, zářily jako démanty a drahokamy všech barev a zaplavil mě přehlcující pocit štěstí. Náhle lampa, místnost i Eva zmizely a objevil jsem sebe v nádherné, faktastkní krajině. Připomínala obrovský vnitřek gotické kostelní loďi s nesmírným množstvím sloupů a gotických oblouků, které byly pevné ačkoliv nebyly z kamene, ale spíše z krystalů. Namodralé, žlutavé, mléčné a čiré průsvitné krystalické sloupy mě obklopovaly jako stromy ve volné lese. Jejich špice a oblouky se ztrácely v závratné výšce. Jasné světlo se objevilo před mým vnitřním okem a překrásný, něžný hlas mi namlouval. Nemohl jsem ho svým vnějším sluchem zaslechnout, ale spíše jsem jej cítil jako kdyby byl čistou, znenadání vzešlou myšlenkou. Uvědomil jsem si, že prostřednictvím hrůzy předešlé noci jsem prožíval můj vlastní osobní stav: sobectví. Můj egoismus mě držel odloučeného od lidí a přiváděl mě do vnitřní samoty. Miloval jsem skutečně pouze sebe sama, nikoliv mé sousedy, miloval jsem pouze uspokojení, které mi nabízely. Svět pro mě existoval pouze jako nástroj ukojování mého chtíče. Stal jsem se násilnickým, studeným a cynickým. Peklo tudíž vyjadřovalo egoismus a nelásku. Proto se mi všechno zdálo cizí a nesouvisející se mnou, tak pohrdlivé a hrozné. Mezi proudy slz mě osvítila moudrost, že pravá láska znamená vzdát se sobectví a že to není touha, ale spíše nesobecká láska je to co tvoří spojení srdcí partnerů. Vlny nevýslovného štěstí se přelévaly zkrz mé tělo. Zažil jsem půvab Boha. Ale jak by mohlo být možné že právě to záření směřující ke mě zejména z tohoto levného stínítka je projev Boha? Vnitřní hlas mi odpověděl, Bůh je všechno. Zkušenost, kterou jsem prožil u horského jezera mě přesvědčila, že za hranicemi efemerálního, materialistického světa také existuje nepomíjivá spirituální realita, která je naším pravým místem k životu. Pro Evu to všechno byl pouze ošklivý sen. Krátce poté jsme se rozešli.